Tak jsem to propásl. Chtěl jsem udělat velkou oslavu, sezvat mažoretky z celého Brna a vsadit pamětní desku, ale nakonec jsem to v tom všem pracovním nasazení propásl a první rok, ano už je to rok, v novém bytě jsem promeškal. Asi bych tedy měl nejprve sepsat, co vše už nefunguje, co vše už je rozbité a kolik sousedů a sousedek už na mě podalo žalobu za rušení nočního klidu a prosakování vody z koupelny a odpadkového koše v kuchyni, ale to bych se už opakoval, tak se spíš jen pochlubím tím překrásným výhledem na kopce na západě a úžasný, opravdu úžasný, západ slunce.
Brno je po Praze nejdynamičtěji se rozvíjející české město. „Největší česká vesnice“ na soutoku Svratky a Svitavy se v posledních letech čím dál tím častěji dostává do hledáčků developerských společností, které poměrně výrazně mění půdorys celého města. Na severu vzniká okolo fakult Vysokého učení technického technologický komplex, na západě se zase jak plíseň ve zkumavce rozrůstá moderní univerzitní komplex Masarykovy univerzity.
„Call them the Firstborn. Though the were not remotely human, they were flesh and blood, and when they looked out across the deeps of space, they felt awe, and wonder – and loneliness. As soon as they possessed the power, they began to seek for fellowship among the stars…“, tak začíná třetí putování Artura C. Clarka časem i vesmírem a mé první seznámení s jeho anglickým originálem.
Před dvěma lety jsem se tu vychloubal, jak že budu jezdit do školy na kole. Nutno podotknout, že škola tehdy nebyla vzdálená dále než nějakých šest kilometrů a že jsem nakonec na kole vyrazil dohromady všehovšudy desetkrát (?!). Teď je to ale trošku jiné. Spielberk Office Centrum je přeci jen trošku dál a jak to dopolední slunce pálí čím dál tím více, nemám chuť cestovat v praskající smradlavé brněnské šalině; cestě zpět nemluvě. Na kole se dá jet přímo, pak bych byl v asi devět kilometrů vzdáleném cíli během dvaceti minut, dám ale přednost cykloturistické stezce okolo řeky Svratky. Cesta se sice protáhne na nějakých jedenáct kilometrů, ale zcela se vyhne ruchu dopolední metropole.
Poslední dobou si plnými doušky užívám rádia na serveru Last.fm. Naladíte si oblíbeného interpreta a dlouhé hodiny můžete poslouchat nejen ho, ale především podobnou muziku. Zabijete tak dvě mouchy jednou ranou. Nejen že se hudby doslova přejíte, ale otevřou se vám i vzdálené obzory a vy se seznámíte s muzikou, o které jste do té doby neměli ani tušení. Já si pokaždé naladím islandský mainstream Sigur Rós a právě ten mě v minulých dnech skrze webové rádio dovedl až k post-rockové instrumentální kapele God is an Astronaut.
Můj internet je bezdrátový. Ať už se s notebookem posadím na záchod, nebo, zrovna jako právě teď, se uvelebím v posteli, nuly a jedničky kybernetického světa poletují všude okolo mě. Nemusím se zabývat připojováním jakékoliv kabeláže a ani blikající wi-fi router mě neruší při spánku, jelikož je společně s „AP mostem“ ukryt v mé spíži. Bude to už šest týdnů, co jsem se rozhodl bezdrátový internet povýšit na bezdrátový síťový disk. Říká se mu NAS a pro domácího uživatele je to zpravidla plechová krabička, do které schováte běžný pevný disk. Krabičku připojíte k routeru a hurá, máte svůj vlastní síťový disk, na který se, pokud nebude schovaný za NAT, dostanete odkudkoliv. Nechybí FTP server a automatické stahování dat z internetu i když máte vypnutý počítač.
Předchozí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 Další