Hledal jsem tak ve své notně tlusté složce z tvrdého papíru jakýsi PIN či snad heslo do e-bankingu Česke Spořitelny, když tu mi z kupy nejrůznějších vysvědčení a bezcenných osvědčení vypadla žlutá brožura, kterou jsem několik posledních let urputně hledal. To je už panečku doba! Inu to jsme ve druhém ročníku gymnázia vyrazili do Terezína, kde proběhlo setkání studentů z nejrůznějších končin Evropy. 

Ani jsme vlastně nevěděli do čeho jdeme, jen že se tam bude mluvit pouze a pouze anglicky, čehož jsem se osobně obával nejvíce. Celý ten pětidenní dýchánek ke všemu platili bohatí chlebodárci zejména ze Švýcarska a tak jsem se čtyřmi spolužáky a třídním profesorem Harrym na sklonku dubna roku 1999 vyrazil vstříc skvělým zítřkům. Celý projekt byl zaštíten mnoha židovskými organizacemi a tak když jsem na brožuře, kterou po příjezdu dostal každý z účastníků, zahlédl místo svého jména "Jacob Cizek",  správně jsem předpokládal,  že budu některými brán za potomka přeživších tohoto zrůdného lágru.

Ihned po příjezdu nás nahnali do areálu v budovách bývalé nacistické kasárny a zde proběhlo zábavné představování necelé té stovky účastníků. Cílem třídenních příprav bylo totiž mezinárodní pantomimické divadlo několika skupin, do kterých jsme byli rozděleni.  Mezinárodně byly rozděleny také pokoje a tak jsem se na cimře ocitl s Ervinem Efedinim ze Skopje a Mikem Zawitkowskim z Varšavy. Zatímco jejich jazyková úroveň jim dovolovala plynnou komunikaci o situaci v tehdejší Jugoslávii, já s nimi prožil tiché tři dny jako řepa v poli, kdy jsem se zmohl pouze na  pozdrav "Good morning guys!".

Denní program byl bohatý. Tu jsme navštívili zdejší muzeum holokaustu, tu zase nádraží, kde končily osudy tisíců a tisíců terezínských obětí. Dostali jsme se do míst, která běžný návštěvník neuvidí a díky neustále přtomné angličtině - národní jazyk byl v komunikaci zakázán, se nám i ona postupně zažírala pod kůži. Při hře na slepou bábu ve dvojicích jsem tedy milé Amy Bauer z Texasu již byl schopen vysvětlit, že petrklíč je vlastně Peter's key, ale mám spíše za to, že to naprosto nepochopila, jelikož na videozáznamu je patrné, že vnitřně trpím, když se ptám, jak se žije v Austinu.

A pak to nakonec všechno skončilo a předposlední den v podvečer přišel čas na "Presentation of final ensamble piece" - tedy naše pantomima. Domluvit se, jak pojat pantomimu a surrealisticky vyjádřit holokaust, je nesmírně těžké v češtině natož pak v angličtině. A upřímně dodnes nemám ani nejmenší potuchy o tom, co jsem to tam vlastně předváděl, ale bylo to pěkné. Nakonec jsme všichni dostali celkem zbytečná reklamní trička sponzorů, rozloučili se a na druhý den vyrazili zpět do svých životů obtěžkáni mnoha e-mailovými adresami cudných američanek, které se však časem ukázaly jako zcela nefunkční. Tedy nikoliv ony američanky - to nikdo z nás již neposoudí, ale ony e-mailové adresy.


Představení jedné ze skupin...

Po příjezdu jsme v hodinách angličtiny samozřejmě machrovali ještě několik týdnů, než se vše vrátilo do původních kolejí, ale to je zase jiný příběh.

A tady jen tak spíš z osobních důvodů jsem si ofotil onen letáček, protože při mém štěstí ho opět najdu až za pár let.