Nejprve jsme byly rybami v širém oceánu. Nezajímal nás ani včerejšek ba ani zítřek - naše každodenní realita spočívala pouze v hledání potravy. Tu ejhle ryba vyšla na břeh a pocítila zemskou gravitaci. Monotónní modř azurového oceánu vystřídalo široké spektrum barev od žluté až po modrou. Stejně tak se změnil život sám, na jehož konci i počátku slezl lidoop ze stromu, postavil se na dolní končetiny a vzal do rukou kámen...

Člověk se proháněl pláněmi afrických savan, pojídal bobule, později i mršiny, pozůstatek hostin dravé zvěře. I zrodil se nejprve zručný Homo habilis a posléze tělem vzrostlý Homo erectus. Stalo se tak ve čtvrtek 3. dubna 2 000 000 let před naším letopočtem. Člověk sílil a sílil a jeho mozek pracoval čím dál tim rychleji. Jednoho dne do svých rukou vzal Homo Sapines pazourek a stal se Pánem. Z lovné zvěře stal se živel, který následující desetitisíce let stráví budováním impéria zvaného civilizace. Noc nechť patří šelmám, den nechť je však již navždy symbolem lidí. A tak tomu také bylo do té doby, než jednoho dne jeden chytrý pán jménem Thomas Alva Edison vynalezl žárovku. Následující noc rozzářilo nebe tisíce elektrických lamp a tehdy záčal vládnout člověk i noci a stal se šelmou...

Odkaz pana Thomase Edisona naplňuji několik málo posledních let i já. Místo spánku a bohatého snění věnuji noc klepání do již poněkud zleštěné a ušmudlané klávesnice. Nečiním tak z nudy nebo závislosti na křemíkovém procesoru, který je ve svém hektickém taktu spolehlivější než lidské srdce, ale z celkem jendoduchého důvodu. Čím dál tím větší překážkou je pro mě zcela běžný spánek zcela běžného smrtelníka. Občas si tak připadám jak ten vycuclý nesmělý outsider Olda z filmu Honzy Svěráka Akumulátor, který pomalu chřadne před do noci svítící televizní obrazovkou. Olda však měl vzhledem k mé maličkosti jednu nespornou výhodu. Scénárista Jan Slovák a autorské duo rodiny Svěrákovic mu dalo do vínku celkem snadné řešení, které nebohého Oldu vylečí během 102 minut, tak praví alespoň oficiální metráž filmu. Co však se mnou, který tak jednoduché řešení zpod scénáristického zápisníku nevytáhne? Do smrtonosné obrazovky nekoukám a vlastně i ten notebook mohu kdykoliv vypnout. Nic to však nemění na faktu, že před druhou hodinou ranní neusnu ani kdyby mě v mučírně na kole kroutili. A přeci se občas stane, že se spánek dostaví. Oběť je však velká. Tedy velká. To vše je relativní.

Sobotního večera jsem tedy jak přesnídávkou přecpané batole usnul již krátce po deváté hodině večerní. Toto úžasné štěstí přikládám dvěma faktorům. Za prve přispěl zajistě zcela nudný večer předávání Českých lvů, který nejen že byl nudný, ale především byl také dokonale ubohý. Druhým faktorem budiž oslava 19. narození jedné naší takové globální kamarádky jménem slečna_blázen, která se protáhla, tedy ne ta kamarádka, ale ta oslava, z pátečního odpoledne až do sobotního rána, tedy vlastně opět odpoledne. Dvacetčtyři hodin v mentálním poklusu s minimem spánku mě krátce před devátou hodinou sobotního večera přinutilo usnout s ovladačem od televize v ruce.

Čeho jsem však nabyl, toho jsem také brzy pozbyl a tak je nyní pondělí krátce po třetí hodině ranní. Celý dům spí, za dveřmi téměř padesáti bytů by jste uslyšeli leda klidné oddechování připadně přerušovaný chrapot. Jen z mé kobky ve čtvrtém patře se do širé noci line ťukání do oné již zcela umaštěné a lesknoucí se klávesnice...