Evropský parlamentČeská republika se úderem půlnoci chopila otěží EU a v příštích šesti měsících se Praha po několika stech letech opět stane tak trochu hlavním městem „Svaté říše římské“. Je to úžasné a já jsem hrdý, ačkoliv je dle mnohých Předsednictví jen jakási taškařice, divadlo pro voliče v té či oné zemi. Tak ať! Když poslouchám diskuze politiků o EU, zpravidla mám problém se s některým z nich plně identifikovat. V prostinkém a neskutečně a snad i sprostě jednoduchém dělení společnosti na levici a pravici zastávám poněkud svérázný (pravděpodobně trochu havlovský) názor.

Jsem všemi deseti pro brdský radar a neměl jsem problém s politikou G. W. Bushe, čtenář by tedy mohl říci, že jsem snadno identifikovatelný konzervativní volič ODS. Na druhou stranu jsem ale i přesvědčen o prospěšnosti Lisabonské smlouvy a původním konceptu euroústavy, ostatně cizí mi není ani koncept evropské federace – jednou, třeba za padesát nebo i sto let.

Mít rád EU, její politickou integraci a nedej bože i ústavu je ale dle našeho jednoduchého a plochého vidění světa doménou socialistů, doménou neskutečně populistického demagoga Paroubka. A snad i proto při prezidentské volbě „padl“ profesor Švejnar, kandidát, jehož kvalit a rozhledu u nás v blízké době jen tak někdo nedosáhne. A to jen proto, že Švejnara nominovali socialisté a že prý tento muž díky svému pobytu v USA neměl kontakt s realitou v Česku v posledních dvaceti letech. To je samozřejmě naprostý nesmysl, Švejnar se v počátku devadesátých let podílel na budování státu, jen nepatřil k těm, kteří k tomu potřebovali osvětlovače a kamery televizních stanic.

Častým argumentem odpůrců Lisabonské smlouvy je skutečnost, že ji v referendu pohřbili Irové a tlak na nové referendum ze strany představitelů EU je pouze dokladem toho, že je evropská demokracie v krizi.

Stejná událost se ale už stala před patnácti lety, když se podobný případ týkal Dánska a kupodivu se v reparátu Dánové rozhodli „správně“ a mohla vzniknout současná podoba Unie. Bez tehdejšího reparátu bychom dnes nebyli členy evropské bezcelní zóny.

Ano, reparát je z pohledu přímé demokracie určitá míra degradace demokratických ideálů, nicméně demokracie je koncept – teorie a každá taková teorie má svou implementaci, která se dokonalosti jednoduše pouze podobá, pouze přibližuje a míra přiblížení je dána vyspělostí společnosti a podmínkami, ve které se ona společnost vyskytuje. I proto budou teroristé vždy krok před demokratickými státy, demokratické země s nimi totiž budou moci bojovat pouze demokratickými způsoby, přičemž každý silový krok bude bedlivě kontrolovat tisk a tedy veřejné mínění. To teroristé ani despotové neznají a tudíž je to ani neomezuje.

Ačkoliv mnozí volají po tom, že nelze tlačit na Irsko, je to totiž nedemokratické, proti takové výstavbě dálnic v lokalitách, kde místní nesouhlasí, to stejným politikům už nevadí. Přitom je to přeci z principu to samé. Demokracie musí žít v souladu s institutem veřejného zájmu. Veřejným zájmem je moderní dálniční síť stejně jako právní kodifikace fungování společenství pětadvacítky zemí, které o sobě sice neustále tvrdí, jak jsou si podobné a jak si rozumí, které ale zároveň v posledních dvou tisících letech provedly ta nejhorší zvěrstva v dějinách lidské civilizace.