Čivava Kikina Je-li předchozí článek výsledkem nalezené inspirace, tak pak tento fotoreport je o tom hledání. Hledal jsem tu inspiraci s foťáčkem na svém oblíbeném medláneckém kopci, který nám teď pěkně kvete a tak je co fotit. Za kopcem v údolí pak celý den létali větroně a tak bylo opravdu na co koukat. Nakonec jsem našel i trošku času na autoportrét, ale to raději nebudu moc rozmazávat, protože každý autoportrét zavání tak trochu narcismem. Bohužel bych radši snímal nějaké jiné těleso než sebe, ale žádné takové v mém okolí není dostatečně povolné pro podobné pokusy se světlem :D.

Bobíkův hrobeček Na úvodní fotografii na Vás vyplazuje naše Kikina zadek. Nemá totiž skoro žádný ostych a za druhé se stále chová jako štěně, přestože je už to je dvouletá slečna. Z tohoto důvodu je patrné, že hrát si s clonou zrovna na tomto objektu není nejšťastnější. Portrétová fotografie je tak mé dosud neprozkoumané slzavé údolí. Aby jsme si rozuměli, portrétovou fotografií mám na mysli takové ty obrázky, kde je pěkně zaostřený obličej a zbytek je pokud možno krásně mázlý. Docílit tohoto efektu na kompaktním fotoaparátu je velmi obtížné a pokud se takto snažíte vyfotit ještě sebe, je to občas velmi zajímavá podívaná pro kolemjdoucí. Půl hodiny cloníte, zoomujete, ostříte na neexistující těleso, nastavíte samospoušť a pak rychle utíkáte, aby jste do deseti vteřin vykouzlili chtěnou kompozici. Občas se to hned nevydaří. Ale o tom později. Na úpatí kopce, o kterém tady už tři měsíce mluvím, se nachází malý kamenný hrobeček, ve kterém leží náš první pejsek Bobík. To je příběh na samostatný článek, ale musím to zde připomenout, protože ten hliněný pejsek na fotografii výše je hřebíkem přibitý právě nad touto mohylkou na okraji lesa s pěkným výhledem na celé Brno.

Autoportrét Autoportrét
Tady vidíte, jak jsem trávil dnešní podvečer. Běhal jsem sem a tam a většinou jsem vyfotil spíš svoji botu nebo podivnou pózu. Osud autoportrétistů s malým nevyhovujícím stativkem pro foťáčky do 500 gramů je holt těžký.

Autoportrét
No a toto je tedy ten výsledek. Vysoce zamyšlený výraz ve tváři (jen si teda už nepamatuji, na jakou kravinku jsem zase myslel). Vpředu rozmazané bodláky. Vzádu pak krajinka leč máznutá méně. Mohla být víc, ale to bych musel mít v ruce trošku jiný stroj. Kompozisté si teď rvou vzteky vlasy a ukazují všemi pohyblivými prsty na to seschlé cosi v popředí. Vzhledem k tomu, že fotoaparát "A" musel být z důvodu kýženého výsledku asi deset metrů od fotografovaného tělesa "B", je to však detail, který si tito kompozisté mohou strčit leda tak za klobouk. Pro zasvěcené dodávám, že "malou hloubku ostrosti" na své mašince pouhou změnou clony moc nedocílím a musím si tedy především na maximum pohrát s ohniskovou vzdáleností.

Ale už to vím! Tedy vím, nad čím jsem tak hluboce dumal. Přemýšlel jsem, jestli by mě letci na větroních nevzali zdarma na projíždku. Pln očekávání jsem vyrazil z kopce k "vnitrostátnímu letišti Medlánky", kde mně ovšem osud dopřál studenou sprchu, protože zdejší kluzáky jsou pouze jednomístné. Jsou to takové lehoučké ultralighty bez motoru, že dokáží vzlétnout pouze pomocí navijáku. Laicky řečeno - do výše okolo jednoho sta metrů tě napnuté lano vystřelí jako z praku. Kluzák udělá pětiminutový okruh a opět přistane. A takhle znova a znova celé odpoledne, dokud to pilota nepřestane bavit nebo nerozšíři smutnou přehlídku pomníčku na druhé straně údolí.

Pár momentek z letiště

Letiště Medlánky
Ačkoliv je skoro lehčí než vzduch, letí až moc rychle. Opravdu jsem občas nevěděl, jestli to pilot "nezapíchne" do blízkého svahu nebo do cyklistů jedoucích po okolních stezkách.

Letiště Medlánky
Vteřinku před přistáním aneb akční sportovní foto. No přiznávám, že to ještě nemám vychytané, ale do příště se polepším.

Letiště Medlánky
A už jsme na zemi. Připojit lano a do pěti minut už je "křídlo" opět ve vzduchu. Jediná ovládací páka, pár kilogramů konstrukce, nějaká ta tisícovka na členství v aeroklubu a je člověk pánem nebes aniž by byl milionář. Jo a ještě teda ta "kluzákškola".