Benátská noc nám skončila a nyní přichází čas to všechno sepsat. Sepsat to sice subjektivně, zároveň však spravedlivě a snad alespoň s elementární slušnou odborností. Hlavním trhákem 14. ročníku letního festivalu na Malé Skále byl bezesporu legendární německý hitmaker Scorpions a česko-německé uskupení Die Happy, jejichž program vyplnil hlavní páteční večer. Bylo by však nadmíru nečestné psát pouze o "škorpících" či "dájhepy", protože během pátečního, sobotního a nedělního dne vystoupilo více než sto interpretů.

Bylo by také bláhové si myslet, že jsem stihl všechno a tak se tedy zmíním pouze o těch, jenž jsou mému srdci blízcí nebo o těch, kteří si tuto "blízkost" v minulých dnech získali. Celý hudební program se odehrával na třech stage (opravdu netuším jak toto zapeklité slovíčko skloňovat), přičemž víceméně všichni mainstream-hitmakeři vystupovali na největším Black Stage, kde prý dle médií sledovalo Scorpions na 17 000 lidí (nejspíš údaj TV Nova = brát s rezervou)! Pak jsme tu měli k dispozici také menší krytý Blue Evropa2 Stage a na opačné straně areálu stál menší Green Stage, který jsem si během těch dvou dnů oblíbil nejvíce.

Die Happy

Die Happy
Prvním trhákem letošního ročníku festivalu Benátská noc byla jednoznačně německá skupina Die Happy v čele s Martou Jandovou.

Můj program začal v pátek po šesté právě na onom Green Stage, kde se netlačili tisíce zvědavců, ale spíše stovky fanoušků. Zrovna tu vystupovalo uskupení Turbo, které mi po hlasové a textové stránce připomínalo spíše staré šlágry Michala Davida, nicméně po stránce instrumentálního projevu jsem místy občas slyšel velmi kvalitní post-rockové aranže. Po Davidovi řízlém ostrovním britpopem se na scéně objevila slovenská skupina The Bridge a já měl najednou pocit, že zde nestojí hrstka slovenských kluků, ale některá z mnohých post-britpopových skupin včetně dokonalého souvisejícího image (nějaké to černé sáčko nebo košile hodného chlapce z Cambridge). Bylo to výborné, bylo to britské, bylo to cool a já od dneška vím, že skupiny jako Snow Patrol nebo The Shins mají alespoň v tom našem malém středoevropském rybníčku potenciální výbornou konkurenci s výbornou angličtinou a naprostým pochopením a vcítěním se do tohoto "indies" žánru. Zároveň musím ovšem přiznat, že studiové nahrávky už takovou šťávu rozhodně nemají. Přesto si můžete poslechnout například Reality Show nebo Pathetic Song.

Scorpions
Scorpions zná asi každý a i srdce naprostého hudebního impotenta musí zaplesat při Still Loving You. Poslechnout si Stáletrvající lásku si do Malé Skály přišlo několik tisíc hudebně potentních posluchačů.

Scorpions
Návštěvnící si užívali každý úder do bubnu, každou napnutou strunu...

To už ale na hlavním stage začali své náčiní ladit pánové a dáma z Die Happy a atmosféra a především masa lidských těl zde začala nechutně houstnout. Die Happy jsem bohužel moc neslyšel, protože jsem si šel do stanu pro fotoaparát a když jsem se vrátil, stál jsem kdesi padesát metrů od stage. S notným spožděním, které během večera způsobilo zdlouhavé ladění a přestavba scény, se na pódiu konečně obejvili také vytoužení něměčtí Scorpions a bylo hned jasné, že tito pánové nejsou jen hitmakeři ale také dokonalí showmakeři a v tomto duchu - tedy velké hudební šou, se neslo i celé jejich vystoupení zakončené efektní ukázkou bubeníkových schopností a to nejen rytmických, ale i fyzických, neboť bujaré veselí zakončil rozbitím pivní láhve o svou majestátnou kebuli. Již s poměrně bolavou kostrou jsem ještě "vystál frontu" na Support Lesbiens a okolo čtvrt na dvě ráno jsem odkráčel do blízkého stanového městečka.

Benedikta
Benedikta zabenediktovala již v sobotním dopoledni a vytáhla tak ze spacáků první ranní ptáčata včetně mě.

Sobotní den odstartovala na hlavním stage skupina Benedikta již za poměrně příjemnějších podmínek - tedy alespoň pro posluchače, protože většina návštěvníků tou dobou ještě spokojeně pospávala ve svých stanech. Postupně přicházeli na řadu další a další interpreti, ale já dal přednost stínu stanových výčepů, protože polední slunce je přecejen poněkud nezdravé. Přesto mě ještě stačila na duchu potěšit formace Jumping Drums s veselým frontmanem a jeho prupovídkami. V pět hodin jsem se přesunul do krytého Blue Evropa2 Stage, kde měli od 18:00 zahrát dámy a pán z Gaia Mesiah. Mezitím jsem také stihl podstatnou část vystoupení Blue Effect s výborným Radimem Hladíkem, které rozproudilo publikum, zejména profláknutými ale velmi kvalitními revivalovými šlágry mimojiné od The Doors. Pak konečně na plac přiběhly vytoužené kočky mesiášky s tichým Joshem a jak už to tak při jejich vystoupení bývá, vzduch byl záhy plný energie a snad jen tričko zvukaře v pozadí by němelo smysl ždímat. Krytá stage praskala ve švech a Spasitelky Země si závěrečné ovace zasloužily a snad i vychutnaly.

Blue Effect
Radim Hladík z Blue Effect všem ukázal, že umí hrát i levou zadní.

To už se ovšem začal nepěkně zaplňovat prostor před hlavní stage, kde své nádobíčko ladil Jiří Macháček z Mig 21, který o několik desítek minut později nezapoměl poznamenat, že snadné je žít. Jen co pánové z ruského leteckého průmyslu opustili prostor, převzala žezlo poněkud početnější formace No Name. Proti No Name nic nemám. Jejich melodie se mi líbí, snad jen ty texty mně připadají občas lehce trhlé. Není to ode mě ovšem moc spravedlivé, protože mám naopak velmi rád slovenské Imt Smile, jejichž mnohé texty jsou na hraně ještě více, ale máme léto a tak to k tomu patří.

Gaia Mesiah
Spasitelky z Gaia Mesiah by měli získat nějaký diplom za perfektní xichtové prožitky.

Gaia Mesiah
A další spasitelka z Gaia Mesiah.

Gaia Mesiah
A obě spasitelky pěkně spolu. Spasitelka "bubenice" se ovšem do hledáčku mého fotoaparátu nedostala.

Po Bezejmenných na řadu přišla Aneta Langerová s lehce obměněnou formací a zahráli si to svoje. Bylo to opět fajn a to i přesto, že prý Aneta zpívala v horečce, což je na jednu stranu obdivuhodné, na stranu druhou ovšem lehce nezodpovědné ale budiž. Jejich aranže jsou téměř pokaždé jiné a tak se trošku znalý člověk neutápí až v tak závratné rutině. "Škrtní sirkou" je pak každým dnem instrumentálně osobitější a hudebně plnější a bylo to znát i dnes (mohu srovnat s několikaměsíčním odstupem vystoupení v Krkonoších). V jednom článku jsem zde již psal, že mnohé aranže, mám pocit, čerpají pánové a dáma právě z výše zmíněných IMT Smile. Ostatně přesvědčit se můžete například na počátku písničky Duch človeka (Klik Klak - 1997). Pokud IMT Smile znáte a ke všemu vlastníte DVD Anety Langerové, zajisté jste také zpozorovali Marka Zeleného, jak si v jednom okamžiku Úsměváčky pobrukuje "pod vousy".

UDG
Pánové z UDG rozohnili publikum v chladném večeru celkem snadno.

To se již ale na malém otevřeném stage rozehrávala Zuzana Smatanová, kterou jsem zastihl krátce před koncem. Zatímco na hlavním stage po Anetě na řadu přišli Chinaski, já dal jednoznačně přednost UDG a to opět z toho příjemnějšího pocitu menšího stage. Pánové z UDG byli perfektní, hýřili humorem, rozproudili publikum nikoliv pro své jméno, ale pro svou muziku - zkrátka zde vznikl kotel přinejmenším stejně propocený jako před několika hodinami na Gaia Mesiah. Leč čas byl neúprosný a tak i UDG museli brzo stage opustit, což se ovšem setkalo s dost výrazným nesouhlasem nadšeného publika. Ačkoliv se "UDG!! UDG!! UDG!!" vyvolávalo dobrých deset minut, organizátoři se v tomto smyslu zachovali dost neprozíravě (spokojené publikum je přeci mnohem cennější artikl než pětiminutové posunutí programu, které bylo naprosto běžné na hlavním stage). Nepomohl ani mohutný pískot a "FŮŮŮŮJ!!" věnované organizátorům, a tak alespoň pánové z UDG ještě jednou vyběhli na plac a dost upřímně poděkovali za podporu, kterou prý nečekali a myslím, že na detektoru lži by s tímto tvrzením obstáli na jedničku.

UDG
Pánové z UDG si sebou přivezli také malého a celkem sebevědomého Kubu, který si publikum okamžitě získal.

No nebudu tvrdit, že mě v tomto smyslu zacházení organizátorů s tzv. "menšími" skupinami nerozladilo. Ba právě naopak a zbytek noci jsem již víceméně bojkotoval ve stanovém výčepu. Z programu, který mně však i z těchto míst utkvěl v paměti, musím jednoznačně zmínit Žlutého psa. Krátce po třetí hodině ranní jsem se pak za svitu hvězd definitivně odebral do stanu a zakončil tak letošní Benátskou noc, protože v neděli na nějaké poskakování už opravdu nebyl čas.

Benátská noc
A nakonec ještě nepříliš povedené panorama hlavního stage.


Byl to dobrý víkend. Byl to dobrý festival. Král je mrtev! Ať žije král!

Fotografie z letního festivalu Benátská noc 2006