Schema Každý organismus v ekosystému prochází určitým vývojovým cyklem. V botanice se takovému vývoji říká ekologická sukcese, jejímž závěrem je vyrovnaný přírodní systém - klimax. Klimax je následně rozrušen a dochází opět k sukcesi. Lidské společenství není nic jiného než další forma ekosystému, který má své unikátní pravidla, ale také pravidla, které podědil z obecnějších vyšších celků. Můžeme tedy stejně jako v případě ekologické sukcese podtrhnout určité mezníky ve vývoji společenství v historii dané kultury či civilizace. Již před mnoha stoletími ve starém Řecku zformuloval historik Polybios teorii cyklického pojetí času, která byla platná až do dob prvního významného křesťanského filozofa Augustina Aurelia a znovu byla objevena až na sklonku 18. století v dobách osvícenských. Jaké jsou tedy ty mezníky, které můžeme vyjmenovat a co je onen "klimax" ve vývoji kultur a civilizací? Podle Francise Fukuyamy je to liberální systém dělby moci ve společnosti.

Evoluce každé společnosti prochází určitými stádii, určitými zvraty, které můžeme pojmenovávat z hlediska sociologie. Nejprve tedy dochází k primitivní formě dělby moci - feudální formy ve starověku. Společnost postupně bohatne a majetek se dostává i mimo feudály, na řadu tedy přichází revoluce buržoázní, kterou si prožila Evropa s různými odstupy v novověku (Rusko ovšem až v zimě roku 1917). S rostoucím sebeuvědomováním mas vzniká cosi velmi abstraktního a my to nyní nazýváme národ. Národ je však velmi mladý pojem, jelikož první národní státy se začaly formovat až v devatenáctem století, jako produkt romantismu a zejména revoluce ve Francii. Poté, co se dostane moc do rukou mas, dochází k euforii mas a obrovskému kulturnímu boomu. Mnohá společenská tabu padla právě v této době a touto dobou je nesporně 20. století. Liberální společnost ve své vlastní euforii ovšem dále míří v náruč vlastní sebedestrukce, neboť liberální společnost je silná pouze v případě, že jsou nablízku nepřátelé pouze stejně smýšlející, nepřátele masou omezení, kde hlavní roli nehraje despotická rozhodnost, ale veřejné mínění. Dny moderní společnosti jsou sečteny. Je to snad výmysl, hypotéza, syntéza člověka trpícího bezbřehým stihomanem? Nikoliv. Vzpomeňme na silný Řím a jeho politickou a právní tradici a především na jeho soky, kteří tuto tisíciletou tradici během relativně krátké doby přeměnili v prach. V prach Řím přeměnili naši předci, stejně jako předci upadajícího Říma v prach přeměnili neskutečně vyspělé starověké civilizace orientu.

Kde je dnes odkaz Egypta, Chetitů, silné Persie či Indie? A kde jsme na té pomyslné vývojové línii my? Blížíme se opravdu vstříc svému konci a kdo je náš sok? Blíží se střet civilizací a sebeomezující liberalismus bude zničen svým "slabým" nepřítelem, z prachu povzvedajícím se Egyptem, Persií? Blíží se čas výměny stráží a opakování nekonečného cyklu života a smrti? My se to již nedovíme, ale naši pravnuci a jejich vnuci nám dají buď za pravdu nebo naopak potvrdí, že teorie cyklických dějin je jen iluze...

Buďme ovšem optimisté, Polybios neznal nebo tehdy nereflektoval jeden dnes velmi silný fenomén - globalizaci. Je to ovšem opět naprosto irelevantní úvaha, neboť globalizace není nic jiného než jiné pojmenování pro evoluci. Přesto na základě poznatků působení globalizace na společnost můžeme říci, že dějiny nejsou tak čistě cyklické, jak předpokládali starověcí myslitelé. Vedle neustále se opakující sukcese po sobě civilizace dědí svě zkušenosti a tak vedle pomyslné sinusoidy rozvoje a zániku existuje také sílící lineární trend, který tuto sinusoidu zarovnává. Je tedy možné, že žádná civilizace zaniknout již nemusí, že se naopak dnešní světové kultury prolnou a vznikne jakási postmoderní forma civilizace, jakožto výsledek všech "dobrých" (evolučně účelných) poděděných zkušeností. Superčlověk. Supercivilizace.