Tak jsem tak opět přemýšlel, zda-li jsou blogeři exhibicionisti. Tedy není bloger jako bloger - musíme totiž každý takový blog rozdělit na blog odborný, tedy e-zin o jednom redaktorovi a na blogery deníčkáře, kteří na internetu publikují svá oduševnělá moudra. Ani takový oduševnělý deníčkář však ještě nemusí být exhibicionista, který do světa potřebuje zařvat: "Helééé to jsem jáááá".

Ano jsou takoví, jejichž ego plesá, když koukají do týdenních statistik návštěvnosti a po večer si klikáním na svůj vlastní článek zvyšují návštěvnost, případně dávají odkaz na svá oduševnělá moudra od diskuzí od idnes.cz až po xchat.cz a weby určené pouze a pouze pro ženy. Přemýšlel jsem opravdu svědomitě, do jaké škatulky náležím já. Ano přiznávám se! Jsem trochu exhibicionista, i když asi ne takový ten v pravém slova smyslu. Děsím se totiž při představě, že ty mé texty třeba i někdo čte. Utěšuju se pouze tím, že ty bláboly čtou pouze neznámí lidé, kteří mě neznají a jsem pro ně pouze "abysser", pouze nick o sedmi písmenech a se dvěma "s". Jaký je to pak pocit, když mě poklepe po rameni starý známý, kterého jsem nepotkal dobrých pět let a pochulubí se, že narazil na můj bloček? Je to především trapas, protože své články píšu tak, jak se mi slova sypou zrovna na klávesnici a s odstupem času bych nejraději některé smazal.

Nepatřím tedy k těm deníčkářům, kteří potřebují být viděni, kteří se považují za intelektuální elitu deníčkářského blogu a po nocích sní o velké návštěvnosti. Můj bloček je především deníčkem. Tato zdánlivě jednoduchá věta obsahuje veškerou pointu. Své deníčky píšeme proto, abychom s nimi sdíleli své soukromí. Nepíšeme je proto, aby v nich četl kdejaký anonymní Lojza. Naopak své blogy píšeme především proto, aby si je přečetlo co nejvíce Lojzíků od Aše po Třinec. Můj bloček je tak především relaxační činností a fakt, že se snad občas najde někdo, kdo dočte můj článek až do konce, raději přehlížím. Problémem i výhodou dnešních deníčkářů je to, že je jich strašně moc. Blog píše každý, je to módní, je to IN a podle toho také většina bločků vypadá. No nebo vlastně spíš nevypadá, protože to jsou krásná smetiště nevím čeho. Opravdových deníčkářů ubylo a jsou skryti - byli přemoženi stovkami odborných blogů. Jedni píší o politice, druzí o chovatelství angorských koček a ten zbytek o počítačích, protože je to nejjednodušší. Začínám se do té terminologie ovšem lehce zamotávat a tak to teď utnu a budu se dále exhibicionisticky věnovat svému exhibicionismu.

Můj exhibicionismus kulminoval již kdysi dávno v osmé a deváté třídě základní školy, kde jsem se se spolužákem bavil posíláním nejrůznějších kreslených vtípků a koláží po třídě. Bohatý archiv školní zábavy leží dodnes ve skříni, ačkoliv není můj a měl bych ho už konečně vrátit. Když jsem se s touto zábavou pokusil prosadit na střední škole a jednoho dne jsem vyslal do lavic první emisi bankovek "Bobíků", byl jsem označen víceméně za vola a tím můj zábavný exhibicionismus skončil. Vedle tohoto exhibicionismu jsem také velmi zábavný a extrémně líný individualista, čili z této sebereflexe je myslím dostatečně patrné, že exhibicionistický exhibicionista "par excellence" být prostě nemohu a nemohu. Exhibicionistické jsou totiž pouze naše bločky, autoři jsou však nakonec ve většině případů pravým opakem, stejně jako baviči, ze kterých se se zhasnutím světel kamer stávají roztržité a extrémně nezábavné figury.