Když jsem byl dítě, dny byly dlouhé a noci milosrdně krátké. Jak jsem stárnul, stárnul i čas kolem mě. Noci již nebyly tak krátké jako dřív, naopak dny se staly jepičími a čas nedostatkovým zbožím. Jsem svobodný. Tedy ještě necelé dva týdny. Pak svobodu odhodím v dáli a vnořím se do soukolí sociálního systému u nás. Tedy ne že bych měl v úmyslu za dva týdny počat žádat podporu v nezaměstnanosti – naopak se stanu donátorem sociálního systému, neboť si na čelo budu moci nalepit štítek „zcela legálně zaměstnán“. Žádná berní černota, žádná... Poctivý plátce daní.

Kdysi před lety jsem si dal předsevzetí. Alespoň do těch třiceti být pánem sebe samotného. Být bez závazků a zcela svobodný. Demografové se bouří, já se však ptám, komu patří můj život. Patří zažitým tradicím, státu nebo mně? A já si tehdy odpověděl, že patří mně, vždyť každý z nás je svobodná entita. Každý z nás má pouze ten svůj život a jak s ním naloží je jeho svaté právo. Já se rozhodl, že chci života užívat všemi doušky. Že nahodilost nepovažuji za překážku ale naopak za koření neskutečně krátkého života. Snad jsem stále latentní puberťák, snad jsem očima sociologů stále nepřipraven k životu, ale já prohlašuji „ecce libertas“... Ejhle svoboda! Slovy soudobé sociologie tedy skromně terminologicky přeloženo „Ejhle postmoderní single“.

Vždy jsem byl flegmatik, vždy jsem byl také svobodomyslný, vždy jsem byl naplněn elektrizující energií, když jsem mohl na sjezdovce odbočit jinam než druzí a to jen proto, že onen pocit svobodného rozhodnutí mě dováděl k naprosté extázi. Je-li něco, z čeho jsem živ, pak je to nesporně svoboda. Svoboda dýchat, svoboda prožívat, svoboda jednat a svoboda rozhodovat se.. A přesto a přesto jsem se rozhodl, že budu zaměstnaný. Že tedy nebudu pánem sebe samotného, že někdo jiný bude mým pánem. Jsem však mile rád, že práce, která se mi již během několika málo dní stane každodenní realitou není ta, která by nás svazovala regulemi. Naopak že to je ta práce, která spíše než prací je přirozeným pokračováním nás samotných. Našich zálib a našich koníčků. Že to není práce v onom pejorativním smyslu, že to je vlastně celý ten náš život, za který nám někdo blahosklonně platí. Co jiného by si svobodný člověk mohl přát?

Projdu-li tedy zkušební dobou, budu svobodný i nadále.. Další měsíce a roky a pak. Jednou. Možná. Až pocítím v zátylku evoluční pudy. Stanu se sociálně a kulturně zodpovědným a zapadnu do věčného vzorce lidského chování.. Dnes mi však moji svobodu neberte. Je to právě ono, z čeho jsem živ...

P.S. Ta úvodní fotografie? Ano... To je bydliště mé nové práce :)...