Naše chalupa v Orličkách je starý dům, který toho pamatuje již hodně. Kdysi dávno to byl prý zájezdní hostinec a teprve některý z předchozích majitelů přestavěl resthaus na stálé bydlení. Ti všichni jsou již desítky let mrtví, ale ozvěna jejich kroků nás sleduje nadále. Občas tak ležíš sám v pokoji a prastaré trámy z ničeho nic začínají vrzat, jako by se kdosi procházel po půdě. Je tu šest obytných pokojů, půdní prostory, velká dílna a výborné sklepení. Každá místnůstka, každý roh skrývá cosi divného cosi tajemného.

Když jsme byli malí, báli jsme se chodit sami na záchod. Musíš opustit bezpečí prosvětlené kuchyně, projít dlouhou chodbou sklepních prostor, pak se otočit a dojít až k vytouženému cíli. Naproti na tebe civí prosklené dveře a za nimi? Bubák? Ale kdeže, pouze nejrůznější harampádí a v kmeni zaseknutá sekera. Když jsi tu ale zcela sám a stářím vzdychající stropy ti dávají o sobě vědět každou chvíli, nemáš zrovna nejpříjemnější pocity. Ale i zahrada, ta čerstvě zelená oáza klidu, se stává po setmění nepřátelským teritoriem desítek světlušek, tajmených zvuků a občas páru zářících oči potulné kočky.

Máme na té zahradě mnoho věcí. Od několika švestek přes maliniště až po zarůstající hromadu kamení nejrůznějšího původu. Již před lety se nám podařil hrůzostrašný nález. Stavěli jsme zrovna malou zídku, když tu jsme hluboko v kamení nalezli kus náhrobního kamene. Nevíme komu patřil či snad komu dodnes patří. Ten kámen tam leží i nyní - snad je však pro klid v duši zasypán, aby se děcka nebála. Na kdejaký opracovaný kámen zapomeneš brzy, dnešní večer byl však jiný. Nemohl jsem usnout, byl jsem v podivné náladě a v mém dřevěném pokoji v patře byla neobvyklá zima. Staré trámy opět vrzaly a nade mnou se po roce opět procházelo tajemné "cosi". Tu mě něco silně táhlo k oknu do černočerné tmy prozařované nejistou bludičkou veřejného osvětlení. Pak jsem ho spatřil!

V maliní se pohybovalo cosi, co vypadalo jako velký šedý pytel nebo obří slimák. Šálí mě zrak nebo mysl? Blouzním? Ne! Je to tak! Je TO tam! Z maliniště, z míst kde leží starý náhrobek, se plazila osoba! Nevím, opravdu netuším, co mě to jen napadlo, ale místo abych podivnou věc sledoval z bezpečné vzdálenosti, vzal jsem do ruku fotoaparát a vyrazil jsem do nejisté noci. Blížím se. Nehýbe se to. Možná jen vítr rozevlál starou celtu. Stojím nad tím. Poklekám a pokouším se podivnou šedou plachtovinu stáhnout z čehosi, co je tím přikryté. V tom se to stalo! Za šíleného řevu, při kterém by ztuhla krev v žilách i nebojácnému Honzovi, se TO cosi přetočí a vykulí na mě potemělé bělmo naprostého šílenství. To není člověk! Toto není z tohoto světa! Bezmyšlenkovitě stisknu spoušť a v naprostém šoku přepadávám přes kamenou zídku na záda. Tak on přeci existuje!

O kom je řeč? O Ctiborovi Pálfym. Ctibor se narodil v Banské Bystrici v rodině zámečníka a pečovatelky ve zdejším sanatoriu pro mentálně postižené jedince se zvlášť vzácnou Kreuz-Fieldbarrovou chorobou, kterou znáš jako "šílenství". Ve středověku tito chudáci bloudili ve smečkách lesy a za příšerného vytí dávili lesní zvěř a občas i nejednoho průchozího. Živili se mršinami, nejrůznějšími lesními plody, ale dopouštěli se i kanibalismu. Odtud pramení mnohá lidová pořekadla o nejrůznějších lesních hejkalech a dalších strašidlech. Ctiborův otec Miklóš zemřel velmi záhy po synově narození na otravu alkoholem a tak malý Ctibo vyrůstal ve stařičkém sanatoriu s matkou, neboť původní bydlení musela vdova prodat. Když bylo Ctiborovi deset let, začala se i u něj projevovat Kreuz-Fieldbarrova choroba. Takový tlak již Lada, Ctiborova matka, nevydržela a naplánovala smrt jak svou, tak i malého syna. Hoch měl sice podlomené duševní zdraví, zato však tuhý kořínek. Zatímco Ladu našli oběšenou na půdě sanatoria až po třech dnech, Ctibora už nikdo nikdy neviděl. Možná si to Vaši rodiče pamatují, ale v šedesátých letech došlo k několika záhadným vraždám, které nebyly nikdy objasněny. Policejní protokoly mluví pouze o neskutečné brutalitě a psychologicky profil vraha vypracovávali odborníci z univerzity v Praze dlouhé měsíce. Nevím jak a neví to ani nikdo, koho jsem se ptal, ale legenda o matce a ztraceném synovi se brzy stala lidovou legendou. Šílený Ctibor! Tím se strašili děti, kterým se nechtělo spát, nebo ty, kterým se naopak až příliš často chtělo chodit do lesů za městy. "Budeš-li zlobit, příjde si pro tebe Ctibor", tak strašili i mě a dodnes mi při té vzpomínce přeběhne mráz po zádech.

Jsem přesvědčen, že TO, co jsem viděl, byl Ctibor Pálfy nebo alespoň jeho duch, jeho šílený přízrak, který se jako vandrák toulá noční krajinou a požírá vše, co mu příjde do cesty. Jsem přesvědčen, že i ty tajemné kroky na půdě patří Ctiborovi a jsem také přesvědčen, že až tyto řádky dopíšu, rozhodně jen tak neusnu. Co Ctibora Pálfyho, který by již měl být desítky let po smrti (sanatorium bylo z prapodivných důvodů uzavřeno krátce po smrti Lady roku 1908!), přivedlo až na naši prastarou chalupu netuším a nehodlám to zkoumat. Co však vím je to, že klid v duši už tu asi nenaleznu.