Milan Convention CentreRok 2008 uběhl neskutečně rychle. Týden co týden jsem si říkal, že musím konečně něco zase napsat na blog, aby nezakrněl, namísto toho jsem však blogování neustále oddaloval. Omluvou mi budiž má redakční činnost na Živě. Letos jsem pro tento web, náš web, sepsal okolo pěti stovek článků, které svým souhrnným rozsahem představují bezmála dvacítku diplomových prací. Na začátku prosince jsem ale navštívil italský Milán a o tom napsat musím v každém případě. Tak teda alespoň pár vět a poznatků.

Do Milána jsem se vydal pracovně – poslední dobou vůbec cestuji jen pracovně. Konala se tam totiž designérská a vývojářská konference Adobe MAX. Computer Press s kompletním servisem pozvala společnost Adobe, za což jí patří můj velký dík a poklona. Pořádat podobné akce v době plížící se ekonomické a možná i hospodářské krize je přeci jen určitá hra vabank.

Milánská konurbace
Milán sice má své vlastní letiště, drtivá většina spojů ale končí v Malpenze. Ta je na rozdíl od Ruzyně od centra vzdálená okolo šedesáti kilometrů. Vzhledem k tomu, že se Milán nachází v hustě obydlené konurbaci několika měst, vůbec to ale nepoznáte, z letiště až do města totiž jedete poměrně zastavenou oblastí a na romantický pohled na nebe pokryté hvězdami rovnou zapomeňte – přilétali jsme večer a za deště a nebe bylo oranžovým hávem odraženého světla pouličních lamp ozářené už od úpatí Alp.

Milán není tak velký. Samotné město se rozrostlo do velikosti Prahy, celá spojitá konurbace se ale rozkládá na ploše srovnatelné se Středočeským krajem a co do počtu obyvatel sahá dle některých odhadů až k šesti milionům obyvatel. Záleží tedy pouze na tom, co demografové a geografové ještě považují za konurbaci – plynule propojené aglomerace – a co už za „jen“ hustě obydlenou oblast.

Na letiště jsme po půlhodinovém zpoždění s ČSA dorazili v pozdních večerních hodinách a po další půlhodince strávené v taxíku jsme už byli před branami pětihvězdičkového hotelu Meliá, který se stal na tři noci naším druhým domovem. Mluvím v množném čísle, cestu jsem měl totiž společnou s Honzou Březinou z webu Grafika.cz.

Hotel
Hotel byl vskutku krásný a nesmím vás zklamat, první faux pas se mi podařilo už na recepci, zapomněl jsem totiž doma kreditní kartu, což mi znemožnilo použít hotelový WiFi internet a další služby, které jsou v pětihvězdičkovém hotelu naprostou samozřejmostí.

Hotel Meliá, MilánV následujících dnech jsem zjistil, že pětihvězdičkový hotel je pětihvězdičkový nikoliv proto, že by snad nabízel jakýsi luxus, ale že se v něm za vše platí, za vše. Po první noci jsem se tak už bál použít i hotelové mýdlo, na všem totiž byla cenovka a informace, že si ručník nebo župan mohu za padesát euro vzít domů. Ručník jsem si na památku nakonec nevzal, vypil jsem ale tři plechovky Pepsi z barové ledničky, čímž se můj účet vyšplhal na třicet euro. Má nejdražší Kofola.

Město
Milán je krásné město. Není příliš historické, jedinou skutečně archaickou památkou je zdejší překrásná katedrála a starý hrad, většina staveb totiž vznikla za doby sjednoceného italského království v druhé polovině 19. století. Budovy jsou to ale obrovské a výsostné, některé ulice jsou zcela zastřešené podobně jako moskevská obchodní galerie GUM a zvláště v centru se to hemží skutečně velmi elegantními italskými studentkami. Ostatně Prada, Guci a jiné butiky jsou zde přirozeně desetkrát větší než v Praze a doslova na každém rohu.

Viktor Emanuel II, obchodní pasáž, MilánJak je krásné město na povrchu, o to podezřelejší je podzemí, kam se Italům podařilo vtěsnat metro. Milánské metro je příšerné. Je malé, koleje jsou uprostřed a nástupiště jsou tedy velmi úzká, což vede k tomu, že se do prvního přijíždějícího spoje vůbec nedostanete. Máte-li štěstí, pojedete druhým vlakem, v horším případě si počkáte i čtvrt hodiny.

V samotných vagonech se pak všichni obyvatelé ekonomického srdce Itálie chovají jako necivilizovaná prasata. To znamená, že vlak s kapacitou 1000 cestujících ve skutečnosti veze přinejmenším dvojnásobek lidí, a pokud chcete vystoupit příští zastávku, prakticky nemáte šanci. Na stranu druhou i to má svou výhodu, nemusíte se držet madel, jako sardinky v oleji vás totiž drží masa cestujících.

Muslim Airlines
Milán byl krásný, poslední den se mraky roztrhly a vysvitlo slunce, čehož jsem využil a za nějaké to euro jsem vylezl na střechu katedrály, která zde slouží jako největší kukaň na město a samozřejmě největší atrakce. Okolo čtvrté odpolední jsem se ale přesunul zpět k hotelu, kde měl na mě čekat taxík, který mě odveze zpět na letiště. Taxík před hotelem samozřejmě nebyl a mě jímala hrůza, že zameškám let.

MIlán, pohled ze střechy katedrályVzhledem k tomu, že jsem nechal doma kreditní kartu, neměl jsem dostatek euro a začal jsem v batohu lovit telefon s číslem na německého PR manažera Adobe, který se o nás po celou dobu staral. Nakonec mi ale na záda poklepal jakýsi Francouz, že prý jede na letiště, a jestli nechci „share taxi“. Byla to záchrana, plné jízdné by totiž přišlo na více než sto euro.

V sedm večer už jsem odbavený spokojeně čekal na let, přesto jsem s jistou mírou podezření sledoval frontu na let ČSA do Prahy. Vedle arabských zahalených matron vážících dobré dva metráky a svírajíce velké padesátilitrové polské tašky tu postávali také jejich manželé a široké příbuzenstvo. Povětšinou v zelených teplákách s mastnými skvrnami a šíleně nevkusnými koženými bundami. Okolo nich pak pobíhaly sem a tam drobné arabské ratolesti. Znovu jsem zkontroloval, jestli nestojím ve frontě na let do Teheránu, na displeji ale skutečně svítil nápis „PRA RUZYNE“. 

Jak se blížil čas odletu, fousatých mužiků v zelených teplákách neustále přibývalo a já instinktivně kontroloval, jestli si nesou dárky z duty-free obchůdků. Naštěstí nesli – vezou dárky, nejsou to teroristé, prolétlo mi hlavou a začal jsem zadržovat dech, arabští mužici v zelených teplákách a jejich dvoumetrákové matrony s polskými padesátilitrovými taškami totiž neskutečně zapáchali po kari.

Milán, letiště MaplensaPo hodinovém zpoždění, mužici totiž všechny své polské tašky vzali sebou na palubu, kde je nebylo kam uložit, což se přirozeně nelíbilo kapitánovi, se Airbus konečně odlepil od italské půdy, arabským mužikům začaly pípat zakázané telefony a můj soused počal odříkávat modlitbu z Koránu. Let trval krátce a za hodinu se před námi objevila rozzářená Praha, která za tmy vypadá jak desetimilionová metropole. Arabské mobily zachytily český mobilní signál a ještě než se stačil otevřít podvozek, děcka otců se zelenými tepláky počaly rozesílat zakázané SMS zprávy.

A pak vedoucí letuška rozlouskla pointu: „cestující, kteří přesedají na spoj do Káhiry a Teheránu, nechť se hlásí u vchodu A12“. Netuším, proč si italští gastarbeitři vybrali pro let domů mezipřistání v Praze – snad to bylo levnější – každopádně doufám, že všichni dorazili v pořádku do Mekky, což byl pravděpodobně cíl jejich cesty.

A vám všem, ať už vyznáváte Alláha, Višnu, Jehovu či třeba i toho pomateného Jiřího Paroubka, přeji příjemný konec Vánoc a šťastný Nový i nový rok.