Dnešní odpoledne zas tak běžné nebylo. Před cestou na odpolední seminář jsem si chtěl uvařit alespoň čaj, takže jsem zamířil do kuchyně, kde na mě ovšem již čekalo smradlavé překvapení rozeseté po celé podlaze, které si na mě připravila naše Kikina. Dále jsem měl v plánu navštívit kadeřnici v sousedství, drogerii a nakonec také tu školu.

Začněme tedy u té němé tváře. Již při vstupu do kuchyně mě udeřil do nosu šílený půch až se mi navalilo. Obezřetně jsem tedy prohlížel všechna zákoutí s otázkou, kde neblahé tušení objevím. Kikina si zatím zvesela hrála s koženou myškou. Ecce hovno! Je to sice nemilé, ale právě toto na mě čekalo. Nebyl to ledajaký bobek, ale šílený průjem, který zakrátko naplnil celý byt nepředstavitelným puchem, kterému se nevyrovná ani sarin I. cenové skupiny. Vzhledem k tomu, že jsem se k tomu předmětu doličnému nemohl přiblížit na vzdálenost kratší jednoho metru, neboť bych se na místě puchem pozvracel, musel jsem si vyrobit malé zařízení ze smetáku a asi pěti kilogramů záchodového papíru. Jakmile jsem do té kaluže čehosi zajel, pocítil jsem vůni pekla. Existuje-li peklo, tak pak je složeno právě z takovýchto věcí, ve kterých se nebozí hříšníci brodí až do soudného dne.

Nakonec bylo lejno odklizeno, Kikina dostala piškot a já se šel psychicky srovnat na balkón. Dále jsem měl v plánu jít se ostříhat, protože to je moje oblíbená zábava. Bohužel mám čím dál tím méně vlasů, takže je ta příjemná kratochvíle čím dál tím kratší. Ovšem i to se bohužel obešlo bez nevinné každodenosti. Místo abych šel na jistotu do kadeřnictví Racek, kde jsem zvyklý platit 65 Kč + 5kč tuzér, navštívil jsem nové kadeřnictví v sousedství našeho baráku. Já vůl si nespočítal, že toto nové kadeřnictví musí z nečeho splácet vstupní investice, takže mě zkrácení přírodního klobouku přišlo na 150 korun.

Nenechal jsem se ovšem odradit četnými znameními a jal jsem se předposledního úkolu, který spočíval v zakoupení pitralónu značky Puma, který si u mě objednal tata. Mělo to své výhody, neboť v případě úspěchu jsem mohl získat pitralón i pro sebe. Za druhé to pak byla otázka osobní cti. Vyrazil jsem tedy pěšky a prošel asi pět drogerií, ovšem ani jeden pitralón značky Puma. Zcela psychicky na dně z pocitu, že pitralón nebude, jsem ještě zašel do blízkého hypermarketu Carrefour, ale ani tam jsem o požadovaný pitralón nezavadil. S myšlenkou, že jsem zbytečně promrhal dvě hodiny a přišel i o svůj pitralón, jsem vyrazil směr fakulta, leč zastavil jsem se již po dvou stech metrech o veliké psí lejno, které našlo zalíbení v mé podrážce ala "traktor" a odmítlo zimní botu opustit. Nechtěl jsem nadále pokoušet osud, sedl jsem na šalinu a jel domů.