To jsem se Vám díval do své statistiky z ICQ, které z mnohých důvodů již prakticky nepoužívám a uvědomil jsem si, že můj TOP10 představují z osmdesáti procent právě ženy. Tedy ne že by mě to mrzelo, ale kladu si otázku, kdepak jsou ti muži, které jsem tam měl dříve. Většina z nich již pracuje od rána až do noci, či se věnuje svým drahým polovičkám, domácím mazlíčkům, zvelebování bydel a nápodobně. Zatímco muži vymizeli do života, ženy stále zůstavají zelené, připojené, online.

Onehdá jsem četl v jakémsi magazínu, že i muži mají své biologické hodiny, jejichž tikot velmi zesílí kolem pětatřicátého roku a je Vám to tikot natolik silný, že probudí i toho největšího spáče ze snu jménem "stále jsem mladý". Pánové kolem tohoto věku najednou počnou míti touhu po potomkovi a jsou-li sami, houževnatě začnou hledat odpovídající partnerku. Nehledají však nezkušené děvče toužící po zkušenosti "stáří", ale praktickou partnerku do domácnosti. Kde však najít svobodnou perspektivní třicátnici, která bude mít zájem na budování rodinného hnízda? Takové perspektivní dámy chtějí přeci budovat svoji životní vizi a nikdo jim to nemůže mít za zlé. Dostáváme se však díky kulturnímu fenoménu jménem emancipace k paradoxu, kdy manželka, šéfka domácnosti, je celkem nedostatkové zboží, ačkoliv stále globálně platí, že dívek a žen je více než chlapců a mužů.

Co také dnes takové emancipované ženě může muž nabídnout? Odejde-li partnerka od partnera, dokáže se postavit na vlastní nohy, dostane hypotéku a během pár dní už může žít opět ve svém. Tradiční pragmatické existenční pouto partnerů tedy postupně mizí a ve velkých městech, kde je více pracovních příležitostí, je to o to více markatnější. Nemůžeme se tedy divit, že rozvodovost je u nás opravdu astronomická a plně vyvažuje počet sňatků, které vydrží až do zdárného konce. Ostatně ono kulturní klišé otce živitele a matky u plotny dnes již nemá své opodstatnění a občas tedy dochází k té situaci, kdy je vše naopak a živitelem domácnosti je žena. Och chudák muž, který je mnohem více než žena poután k od mládí vštěpovaným tradicím. Vždyť přeci on je pán tvorstva! To on si hraje již v jeslích s autíčkem a plastovými vojáky, zatímco žena má po ruce jen růžovou kuchyňku, žehlící prkno a šatečky s kvítečky...

Sociokulturní tlak na takového muže je pak o to větší a když se ten biologický budík v letech Krista rozezvoní nejhlasitěji, kdejaký takový muž dostane strach, že tedy tu učebnicovou partnerku již nesežene a že tedy potomka nevykouzlí a že je tedy zcela geneticky ergo biologicky a civilizačně naprosto k ničemu.

Nenajde-li odpovídající partnerku, může kdykoliv sáhnout do té široké přehrady nezkušených dívek hledajících zkušenost vysedávajíce dlouhé hodiny a dny u zeleného lístečku. Perspektiva takového pouta je ovšem velmi diskutabilní. Zatímco jeden z páru hledá zkušenost a nachází zoufalého třicátníka s tikajícími hodinami v kapse, které ruší od každodenních radovánek a veselky nespoutaného mládí, ten druhý naopak hledá životní perspektivu, která neskončí začátkem podzimního semestru či posledním letním teplým dnem.

Záchranou těchto mužů je naštěstí ona odvěká pravda, že ženy dospívají mnohem dříve než muži. Zatímco podzim puberty opouští chlapce až kolem 21. roku, ale každý dobře ví, že ve skutečnosti musí připočíst ve většině případu další desetiletí, naše drahé polovičky stávají se dospělými již kolem 18/19 roku, ačkoliv se mi tomu mnohdy nechce věřit. Podstatné je však to, že dámy pociťují mnohem dříve také ony biologické hodiny. Zatímco společnost a fyziologická realita si žádá, aby žena byla do třicátého roku vdaná a měla potomky, Osamělý třicátník je společností brán stále ještě jako chlapec, užívající si bezstarostného pomalu odcházejícícho mládí. ALe znáte to. třeba je to vše úplně jinak. To se už ale ptejte raději svých babiček a dědečků, otců a matek.