Nejstarší  rodinný pohled z mé sbírky Poslední týden jsem měl tvůrčí krizi, která mě dohnala až k psaní o meteorologii, což se asi na běžný bloček zas tak nehodí. Důvod je prostý - nedostatek čerstvého dubnového kyslíku. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než vyrazit s foťáčkem do okolních luhů a hájů, kde mě můzy opět políbily (škoda jen že pouze obrazně). A proto dnes vzdám hold lidem, kteří si to zaslouží, jelikož jejich generace překypuje inspirací, která by naplnila desítky takových blogů, přestože jsou obvykle spíše předmětem veřejného posměchu - dnešní článek věnuji inspirativním dědečkům.

Původně jsem tedy chtěl psát na přání evin o evin, ale snad mi pro dnešek tuto zradu odpustí, čas se určitě najde někdy příště :-). Tak tedy k těm dědečkům. Ačkoliv občas v šalině narazím na nerudnou babičku či dědečka vracejícího se z některého z okrajových hypermarketů, který mě přetáhne holí jen z toho důvodu, že jsem si ho při čtení novin nevšiml a již z dálky jsem na něj nezvolal: "Pane ctihodný bílého vlasu! Sedněte si prosím! Neskonalou radost v srdci mém si s Vaším svolením ponesu až do smrti!", tak tedy i přesto mám dědečky rád. Mám je rád z toho prostého důvodu, že občas žasnu nad tím, co všechno si prožili. A nemusím chodit daleko, vždyť můj dědeček v mých letech nepsal žádný bloček, natož aby po večerech venčil psíka v parku. V mých letech naopak trávil dubnové večery kdesi v dalekém Düsseldorfu na francouzsko-německém pomezí odklízením trosek, jelikož ho jako 25. ročník stihl osud nuceně nasazeného.

Kořist
Jednou z mála fyzických památek na léta strávená ve "Velkoněmecké říši" jsou knoflíky z německých i spojeneckých uniforem. Na chalupě jich máme několik desítek a to snad ze všech armád, které zasáhly do bojů na evropském kontinentě. Vedle sebe tu "leží" kdosi z oddílu "Duke of Wllington's" s vyobrazením indického slona, americký dustojník, český legionář, britský námořník a nakonec i nenáviděný "esesák", jež má na hliníkovém knoflíku prosté vševysvětlující znamení - lebku a "SS". Ti všichni jsou již desítky let mrtví. Další artefakt, který se usídlil na jednom z trámu naši chalupy je cínová mariánská soška z vybombardovaného německého kostelíka. Opět se k ní váže historka, podle které zachránila tato soška dědečkovi život poté, co zaujala jeho pozornost. Na místo kde původně stál, se totiž zřítila jedna z obvodových stěn...

Kubánská babička Až nyní se teprve snažím marně pochopit tehdejší dobu. Zatímco nám, ale snad i našim rodičům se zajisté poštěstí vidět nebožtíka leda tak v obřadní síni, mnozí naši dědečci viděli nebožtíky ve spojeneckých i hitlerovských uniformách den co den. Zatímco já viděl mrtvého leda tak na fotografii, můj děda občas dodnes vzpomene na sťaté hlavy při osvobozování Brna ruskými jednotkami včetně kozáků na koních, kteří tyto středověké metody snad používají na východoevropských pláních dodnes. Nepozastavuji se však pouze nad neskutečnou minulostí, která stále není tak vzdálená, vždyť 60 let je směšně krátká doba, pozastavuji se také nad životním elánem, který nejeden takovýto dědeček v nitru stále má. Zatímco ledajaký obyvatel Brna byl za celý svůj život nejdále na Brněnské přehradě a ke všemu tam nejspíše dojel právě tou červenou tramvají, moji "dědečci" z matčiny strany dodnes denně vyráží na výlet a mluvím-li o "výletování", nemám na mysli procházky v parku, ale nejméně patnáctikilometrové tůry.

Alois Rašín Musím tedy zaklepat, protože přes všechny životní útrapy spojené s válkou, jízdou na koni, kluzákovém létání a kdo ví čím vším ještě, se můj děda těší ve svých 81 letech dobrému zdraví. A to i přes to, že mnozí mí předci takové štěstí neměli. Jeden spáchal sebevraždu a posléze ho následovala i jeho choť, druhý zemřel na zápal plic v pouhých 33 letech, ale naštěstí stačil splodit mou praprababičku, dalšího zastřelil komunistický soudruh, který po 48. roce zvesela plánoval světlé zítřky lásky a míru a dalšího popravili nacisti. Ani svého otce si můj dědeček moc neužil, protože zemřel v pouhých padesáti letech. Přes všechny neduhy mládí, které by nejednoho dnešního teenagera položily na záda již ve osmnácti, měl a má můj děda snad i celkem úspěšný život. Ačkoliv se nemohl pochlubit "čistým" kádrovým posudkem - vždyť bratr jeho děda byl onen zastřelený buržoazní ministr a jeho rodina nikdy nekoketovala se stranickou mocí, přesto všechno byl asi natolik schopným, že jakožto odborník v petrochemii odjel v šedesátých letech s dalšími spolupracovníky na dlouhodobou profesní návštěvu Kuby.

A to je asi celý zápis do kroniky. Proto až uvidíte chudáka nerudného poloplesnivého dědka navracejícího se z okružní jízdy po nejrůznějších okrajových stáncích konzumu, uvědomte si, že za touto nejistou skořápkou se možná skrývá někdo, jehož život mohl být tak bohatý na nejrůznější zvraty a krize 20. století, že zasluhuje spíše obdiv, že je stále naživu, než posměšný úškleb :-). A co že je tedy tou inspirací? Sám nevím. Z pohledu mého dědy je to jednoduché motto: "Don't worry! Be happy!".