Taneční Elgartova 1998Do tanečních snad chodil každý a kdekdo má také nějaké ty veselé příhody. Já se již odpradávna distancoval od škrobených košil, vázanek, kravat či motýlků, přísně žehlených kalhot či sak, která mně nikdy nepadla. Nebylo tedy divu, že i onen taneční kurz jsem bral pouze jako nutné zlo, o jehož nulovém potenciálu pro mou osobu jsem věděl již tehdy. Ostatně když se dnes pokouším lovit v paměti tance, které bych snad zvládnul, napadá mě pouze ta "měla babka čtyři jabka". Nikdy jsem nechápal a nechápu to vlastně ani dnes, v čem spočívá ona romantika a elegance tance, když člověk musí neustále dávat pozor na kroky a zachovávat dekorum dejme tomu onoho waltze a u toho ještě koketovat formálně dle nejvyššího bontonu s Mařenou ze "zdravky", kterou už v životě neuvidí a příští ráno zapomene i její jméno.

Tak tedy přihlásil jsem se z oné jakési generační nebo spíše věkové povinnosti a s dalšími třemi spolužáky jsem začal docházet na hodiny tanečních snad do školy jménem Scarlet. My byli ke všemu ještě takový podivný třídní kolektiv, takže druhá početná část zase navštěvovala jiný podnik; ostatně my jsme se nedomluvili nikdy na ničem a tak jsme nakonec neměli před maturitou ani to tablo a stužku jen díky vypětí všech tehdejších sil.

Taneční Elgartova 1998Kurz vedla energická a nesmlouvavá žena, která by si mohla notovat s naší tehdejší fyzikářkou, která zvedla adrenalin nejedné brněnské generaci. První hodiny byly přirozeně trapné, ty následují již pouze nudné. V polovině kurzu jsem již červeného motýlka na svém krku neustál a napříště si oblékl rolák. Přecijen to bylo období velké popularity cestovkáře Fischera a tak mít rolák bylo znakem skvělé budoucnosti. Alespoň do té doby než Fischer zkrachoval nejprve politicky a následně i také jako podnikatel. Tak tedy zhruba od toho rolákového období jsem taneční začal flákat. Tedy ne že bych na hodiny nechodil, i když je pravda, že jsem občas zamířil do kina Kapitol, v jehož útrobách se dnes nachází pobočka teenagery milovaného pražského klubu Duplex. Nad tanečním parketem však byl ochoz pro diváky, kteří naštěstí měli zákaz kurz navštěvovat a tento ochoz se stal našim útočištěm. Leč zkušená baba taneční prokoukla tuto lest a  jednou nás na ochozu načapala. Zatímco ostatní byli ušetřeni trapné situace, mně se v hlavě podobně jako kdysi v Černobylu rozzářily veškeré kontrolky s poplašnou zprávou: "blíží se baba!". I schoval jsem se do jakési komůrky s prostředky pro úklid a to mi nebudete věřit, baba se dobývala za mnou. Nakonec jsem zcela pokořený vylezl a vrátil se s babou v patách do sálu.

Taneční Elgartova 1998Pak přišla první prodloužená. Do dvojice jsem dostal milou slečnu z jakési rodinné školy, což bylo v nejlepším pořádku. Horší to již bylo s naši fyzickou nevyrovnaností, neboť zatímco já, téměř dvoumetrový chalan, jsem hlavou skoro narážel do lustrů, má drahá polovice sahala mi ani ne po hruď. Slečna se má zajisté dnes výborně a můj bloček nečte a tak si tuto poznámku snad mohu dovolit. Nu tak jsme se tedy prošli v průvodu pro radost rodinných přílsušníků v publiku na vyvýšeném piedestalu, tu a tam ukápla slza dojetí a pak už spustila muzika, což byl signál pro přesun k baru, kde se točila výborná minerálka a pomerančový džus. Když nad tím tak nyní přemýšlím, toho večera jsem tančil doposud naposledy klasické tance. A to "doposud" berte jako pouhopouhou formalitu, neboť bych dnes zvládl opravdu jen tu mazurku či variaci na polku pro důchodový věk. Nejprve tedy byla pánská volenka a tak jsem pro radost rodičů hupsnul do ringu, vybral si slečnu srovnatelného vzrůstu a vřítil se do kolotoče waltzu. Všichni naráželi do všech, dámy pokulhávaly na zlomených podpatcích a pánové ve smrtelném strachu hleděli opět k baru, kde hledali maják záchrany. Aby toho však nebylo málo, dámy v rozkvětu byly rázem vystřídány jejich matkami v přechodu a tak mě u tance z ničeho nic začala zpovídat drahá rodička oné vzrostlé slečny, kterou jsem znal všehovšudy pět minut.  "A vy chodíte s Miluškou? A jak dlouho se znáte?", zpovídala mě dalších pár kol na parketu, což mi celkem znepříjemňovalo výpočet kroků, úhlů, a těžiště neboť teodolit jsem tenkrát bohužel neměl. Nebohá matka vzrostlé slečny tedy několikráte okusila zákony gravitace, když má tlapa velikosti 12 přistála na její lodičce.

Po tomto tyjátru jsem již raději nepokoušel osud a  po ploužáku s mou vlastní máti, který měl být ve skutečnosti foxtrot, jsem s přáteli odešel do  pizzerie v centru města. Jak jsem již psal, tehdy před devíti lety jsem stál na tanečním parketu naposledy, neboť závěrečnou prodlouženou jsem již proležel doma s angínou. Byla to moje poslední angína a můj první a poslední kontakt s bontonem těch nejvyšších dobrých mravů :).