Včera jsem se pokoušel opravit počítač kamarádovi, který bydlí na druhé straně města poblíž míst, kde jsem strávil podstatnou část svého života. Mnohokrát jsme se totiž v životě stěhovali a brzy se mi to stane opět, jelikož mé studium se blíží ke svému konci. Proč však naše stěhování omezovat pouze na naše léta? Pojďme se podívat, jak se stěhovali na mapě republiky všichni moji doposud známí předci za posledních necelých 300 let. A to jsem Vám říkal, že nejstarší Čížek mého rodokmenu se narodil v Dymokurech u Nymburka?

Mnohé rodiny mých předků bydlely navzájem skoro ve vedlejší vesnici, poté mezi těmito rodinami vznikla mezera 100 kilometrů a o sto let později se z těchto rodin stali příbuzní. Za první republiky se tyto rodiny setkaly v Brně na studijích a to už je počátek naší brněnské historie - jak vidno nepříliš staré.

mapas.jpg
Na klikací mapce nejsou ani náhodou zobrazeny všechny rodiny, protože mnozí předkové setrvávali v jednom městečku dlouhé a dlouhé generace. To platí například o Pernerech, o kterých jsem zde psal již mnohokrát. V Týnci nad Labem žil tento prastarý rod mlynářů po staletí, stal se váženou rodinou a v 19. století zastávali mužští představitelé tohto rodu funkci městského purkmistra - tedy dnešního starosty.

Na mapce nejsou ani náhodou zobrazeny všechny rodiny, protože mnozí předkové setrvávali v jednom městečku dlouhé a dlouhé generace. To platí například o Pernerech, o kterých jsem zde psal již mnohokrát. V Týnci nad Labem žil tento prastarý rod mlynářů po staletí, stal se váženou rodinou a v 19. století zastávali mužští představitelé tohto rodu funkci městského purkmistra - tedy dnešního starosty. To můj praprapradědeček Jan ne. Byl možná tak trošku rozmazlený a místo velkého organizování v továrně, kterou s bratrem Ferdinandem založil, trávil dlouhé dny ve své dílně, kde vylepšoval nože, které tato malá fabrika v Týnci nad Labem vyráběla pro cukrovary v širém okolí. Pak prý také rád běhal za místními děvčaty a nakonec mu v náručí zůstala překrásná Tonička, po které prý slintalo nejen zdejší mužstvo v Týnci ale i přespolní. Nedožil se však chudák Jan stáří a v 34 letech roku 1880 vydechl naposledy. Povídání o Pernerech je na několik hodně tučných knížek, přímí předkové se však prakticky nestěhovali a mnozí žijí v Týnci dodnes. Již několik set let! Poblíž Týnce se na mapce skoro stýká hnědá linka s modrou. Přitom potomci těchto rodů se v jedné rodině setkali až po 200 letech a jsou to moji rodiče. Možná je tedy Váš nerudný soused pradědeček Vaší pravnučky a Vy se to nikdy nedozvíte, protože se Vaše rodiny protnou třeba až za 50 dlouhých let. Pojďme ale trošičku na východ. Jak patrno, jsem směska jak z Čech tak i z Moravy a razovitého Slezska - jsem kosmopolita a snad i proto mám rád Slezany, Moravany i Čechy. I zde jakýsi rod Dostálů žil dlouhá desetiletí poblíž jakýchsi Menšíků, kteří se navzájem potkali až v Brně a do té doby se neznali. Prapradědeček František Menšík sice pocházel z malé vesničky Zašová u Valašského Meziříčí, kde se živil jako mlynář, na stará kolena se však stal také poslancem. Politiku měli v žilách i Rašínové, kteří jsou zaznamenáni na mapce zelenou barvou a společně s modrou je to rod nejdůležitější, jelikož to jsou rodiny mých rodičů. Rašínové včetně dalších předků pocházejí z Nechanic a z Hrádku u Nechanic, kde mnozí mí předkové pracovali na zdejším krásném zámku. Praprapradědeček Václav Nosek zde například pobýval jako hraběcí kočí jeho žena Tereza pak jako kuchařka. Sami Rašínové však byli měšťané v Nechanicích. Teprve můj praprapradědeček František Rašín se poněkud zmohl a přestože vychoval devět dětí, na stará kolena vyměnil zástěru pekaře za krátkodobou funkci říšského poslance. Jeho děti v Nechanicích zůstaly a nebo se vystěhovaly do širého okolí. Jedna větev zabočila na západ a zapsala se do čítanek a učebnic dějepisu, ta druhá, pro mě osobně ovšem nesmírně důležitější, zabočila na východ a jen díky tomu se mohl roku 1925 narodit můj dědeček.

Dost ale dávné a nesmírně zaprášené historie...

Rodiče nejdříve bydleli u mých prarodičů po matce, první vlastní hnízdečko si pak vybudovali na krátkou dobu v maličkém domečku brněnského venkova v Šaraticích. Byla to zlá doba, která dnes tak trochu připomíná středověk - vždyť pořídit si byt v panelovém domě znamenalo neskutečný luxus a dlouhé čekání. Naše rodina se dočkala roku 1982 v Líšni a to už se týká i mě, jelikož na počátku téhož roku jsem se narodil. Zde jsem strávil bezstarostné mládí a tato městská čtvrť dnes již rekultivovaných a celkem pěkných paneláků je mému srdci opravdu blízká. Na krátko jsme pak 2+1 vyměnili za prostorněnší nový panelový byt 5+1 na sousedním sídlišti Vinohrady a na podzim roku 1996 jsme se po 14 letech opět stali venkovany, když jsme se nastěhovali do nového rodinného domu ve Šlapanicích. Na toto příměstské městečko, které je dodnes propojeno s Brnem trolejbusem, také rád vzpomínám. Dokončil jsem zde základní školu a později dojížděl na jedno brněnské gymnázium. I Šlapanice se však staly pouze zastávkou v naší cestě a na počátku roku 2003 jsme se z velkého domu dostali opět do malého bytu 2+1. To však bratr naštěstí už dlouhá léta bydlel ve svém.

Brněnská čtvrť Medlánky je tak prozatím konečnou stanicí. I já však dříve či později přestřihnu rodinnou pupeční šňůru a tak na mě stále čeká snad až příliš cestovního dobrodružství. Počkejte tedy 20/30 let a snad se dočkáte nového článku a nové mapky...