Počátek všehoVždy jsem toužil poznat, co je za branami nám známého vesmíru, nikdy jsem však neměl tolik trpělivosti, abych se dokázal vypořádat se středoškolskou fyzikou. Snad i díky tomu si mohu dodnes dovolit ten luxus dětského snění a dohadování, zatímco fyzikové, vědci, jsou tíženi balvanem principu verifikovatelnosti – co není poznatelné, co nelze popsat a vyzkoušet, to pro ně jednoduše neexistuje. Přichází tak dobrovolně o podstatnou část metafyziky, tajemného světa nepodložených hypotéz a myšlenkových pochodů, při kterých mrazí v zádech i skutečným rozumbradům, jež jsou přesvědčeni o své světopravdě.

Co je tedy za těmi branami nám známého vesmíru. Dětské knihy praví, že vesmír vypadá jako balónek, který se stále nafukuje a musí se tedy vznášet v jakémsi prostoru. Fyzikové dnešních dnů ale praví, že tomu tak vůbec nemusí být. Že se ten pomyslný balónek vůbec nevznáší v jakémsi prostoru, ale naopak sám prostor tvoří.  Pokud se však vesmír neustále zvětšuje, musí přeci být kdesi rozhraní mezi ničím a nově zabraným prostorem pro náš vesmír. Odpovědí je, že žádný konec vesmíru neexistuje, že s vesmírem se zvětšuje i prostor a že ono Nic také neexistuje.  Tedy že kdybychom přišli k oné stěně, k onomu bájnému konci vesmíru a ta pomyslná stěna by byla zcela čirá, neviděli bychom černočerné Nic, ale opačnou stranu všeho. Tedy, představte si vesmír o velikosti vašeho pokoje, ve kterém nyní sedíte. Koukáte na průhlednou stěnu a tam, na druhé straně, vidíte ten váš pokoj a sami sebe, jak koukáte do stěny. Pak nic jiného než vy a ten váš pokoj neexistuje. Žádné Nic a žádný prostor a žádná hranice.



Ještě zajímavější je myšlenka rozpínajícího se vesmíru a vesmíru naopak kolabujícího, který může vysvětlit záhadu Velkého třesku. Tedy už na základní škole se dnes učíme, že vesmír se rozpíná. Na takové představě není nic složitého. Je to ten náš balónek. Co ale ten tajemný třesk na počátku všeho, který vše stvořil? Na počátku bylo nic – singularita. Všechno bylo stlačeno do bezrozměrného bodu, vždyť prostor ani čas ještě neexistoval. A pak ten bod jednoduše explodoval, vytvořil prostor a pohyb a tedy i čas. Vytvořil čas? Ano, když se nic nepohybuje, neexistuje ani čas, neboť čas je pohybem definován. Zastavte pohyb všech elementárních částic ve vesmíru a vše zamrzne na teplotu nula stupňů Kelvina a čas přestane existovat. Běh času se zastaví jak sekundová ručička vašich hodinek.

Pokud však na počátku bylo pouze Nic a ten náš bezrozměrný bod, co mohlo způsobit, že z bodu se stal vesmír? A tak se do popředí dostává bláznivá hypotéza periodicky kolabujícího vesmíru.

Představte si skleněnou dutou kouli a dva nafukovací balónky. Nafoukněte oba balónky uvnitř skleněné koule tak, že každý zabírá právě polovinu prostoru. Nyní jeden balónek nafukujte. Druhý balónek se bude zmenšovat na úkor nafukovaného balónku až do chvíle, kdy tlak stlačeného vzduchu překročí určitou mez a balónek praskne. Vznikne obrovská síla, která stlačí druhý balónek, načež i ten praskne a vše se bude opakovat do nekonečna, jako neskutečně dlouhá ping-pongová partie.



Náš vesmír se možná také pokaždé takto nafoukne a pak se z ničeho nic začne smršťovat, aby po mnoha miliardách, nebo miliard miliardách, let opět explodoval v novém a stále se opakujícím třesku. I to by nebylo nikterak vzrušující, pokud bychom si nepřipomněli, jak funguje kauzalita. Víte, mnozí říkají, že na osud nevěří a že každý má právo volby. Já se tomu mohu jen hlasitě zasmát. Nic podobného jako volba neexistuje. Náš život, budeme-li o něm uvažovat pouze v materialistické rovině, byl předurčen již na samém počátku vesmíru. Jsme totiž složeni z pohybujících se elementárních částic a tyto částice do sebe neustále naráží již od dob Velkého třesku.

Jak tak do sebe naráží, nejrůzněji se shlukují a vytváří složitější struktury. Molekuly, život. Kdybychom mohli zjistit pohyb a polohu všech částic vesmíru, mohli bychom přesně určit, co se stane v budoucnosti, kvantová fyzika nám to však principiálně nedovoluje. Zpět ale k těm pohybům. Kdyby se dejme tomu před 6 000 000 000 let pohnul jeden atom doleva na místo doprava, po třech miliardách let by třeba vůbec nevznikl život. A i kdyby vznikl, možná bych nevznikl já, vy byste si nyní nečetli tento blog a raději byste si šli koupit housku. V obchodě byste si mohli koupit shnilou hrušku, dostat nebezpečnou nemoc a zbytek života byste možná strávili připoutáni na lůžko…

Jak se nám tedy ten vesmír opět smršťuje a dostává se do podoby kritického hmotného bodu, všechny částice jsou rozdrceny a všechny molekuly i atomy zanikají v amorfní kaši nijaké hmoty. Pak vše vybuchuje a rodí se nový vesmír. Co je tedy pointou? Rodí se vesmír, který je zcela a naprosto stejný, jako vesmír předchozí. Každá molekula i každý atom má zcela stejné vlastnosti i polohu jako kdysi. Jeli tomu tak, pak i všechny vyšší struktury jsou úplně stejné, dokonce život je stejný. Opět se rodíme My, žijeme stejný život, děláme stejné chyby, zažíváme stejné radosti i strasti a naši mysl pohlcují naprosto stejné myšlenky.



Až tedy budete někdy svých činů litovat, možná to ani zdaleka nebude poprvé, možná jste tu chybu učinili už nekonečněkrát v minulosti. Jakkoliv je to ďábelská a neskutečná představa, je tu určitá pravděpodobnost, že je opravdu skutečná. Pohlédněte ke hvězdám.