Páteční odpoledne a zamračený sobotní den jsem strávil v Praze. Nejdříve jsme zašli s Knutem, Svištěm, Labi a Hančí na hodnotný koncert Majdy a Františka, tedy dětského představení Kouzelné školky a později jsme se také seznámili s nejrůznějšími celebritami města pražského. Nakonec i sobotní den nebyl zbytečný. Teď přichází čas těch 24 hodin popsat. Každý výlet do Prahy je na mnoho popsaných stránek a tak se snad spokojíte pouze s malým informačním "výcucem" o třech dějstvích.

Dějství první: cesta a Majda

abysser Před několika měsíci železnice zrušila exkluzivní slevu Brno - Praha a zpět a tak se ještě více zvýšila poptávka po autobusových spojích z Brna do české metropole. Zroveň tento týden skončil v Brně semestr na zdejší univerzitě a mnoho studentů z Čech volilo nejen "žlutý expres" k návratu domů. Jelikož už ve čtvrtek večer byly prakticky všechny spoje včetně posil na druhý den vyprodané, musel jsem se spokojit s o osmdesát korun dražším rychlíkem, který mě také v páteční odpoledne za neskutečné necelé čtyři hodiny dopravil do Prahy. Nebyla to vůbec pěkná cesta, neboť jsem ji trávil s člověkem, který spíš připomínal křížence prasete s nosorožcem. Tento milý pán přistoupil do mého kupé v Blansku a opustil mě až na hlavním pražském nádraží. Což o to - nejsem zarputilý introvert a tak se s ostatními rád podělím o kupéčko. Problém spočíval v tom, že byl poměrně teplý jarní den a tento milý pán šíleně ale opravdu šíleně zapáchal - tedy smrděl. Ve Svitavách pak usnul tvrdým spánkem a jeho příjemný chrapot musel rušit osazenstvo přinejmenším pěti sousedních kupé. Naše socialistické vlaky mají na delší vzdálenosti ještě jeden nešvar - člověk nacucne prapodivným éterem, který jsem nazval "elektromagnetický puch"; je tedy špinavější a propocenější než kdyby stejnou štreku absolvoval autobusem. Ne, já opravdu nejsem rozmazlený, ale při představě, že za stejnou cenu jsem mohl mít dvě místenky v příjemném "žluťáskovi" včetně milé stewardky, filmu a občerstvení, jsem byl snad po právu opravdu poněkud citlivější než v jiných případech.

MIlovníci Stelly V Praze jsem pak zamířil na smluvené místo na Staroměstském náměstí, kde jsem objevil Labi a společně jsme se vydali na stanici metra "Staroměstská". Tedy bylo to s menšími komplikacemi, ale na druhý pokus - poté, co jsme se opět vrátli na výchozí místo, se nám to podařilo. Posléze se objevila Hančí a s menším spožděním celá domácnost z ulice Pod vrstevnicí. Naším prvním cílem pátečního podvečera bylo vystoupení Majdy Reifové s Františkem, tedy Kouzelná školka. V Městské knihovně, kde se celá show odehrávala, to již vřískalo dětmi s rodiči a tak asi pochopíte, že zvláště já jsem se cítil poněkud nesvůj. Publikum bylo živé a čas od času vylezlo na podium nejedno zlobivé děcko. Po několika písničkách se pak před Majdou vytvořil celkem slušný kotel poskakujících zlatíček a tak bylo celé představení snad i úspěšné. Po příjemných šedesáti minutách nadešel čas vstřebat tento hodnotný zážitek v blízké restauraci, kde jsme se osvežili zdejšími točenými moky. Hančí nás následně opustila a i z nás se stali regionální cestovatelé pražští, neb nás osud zanesl do sousedního Karlína.

Dějství druhé: sameček ohroženým druhem

Samičky Osud nás tedy nakonec zanesl do onoho Karlína, kde jsme se usadili na zahrádce jedné z mnoha zdejších putyk spíše třetí cenové, kde jsme potkali další skupinku milých děvčátek v čele s Marťulou a jakousi obří slečnou, ze které se posléze vyklubala jistá účastnice druhé řady Vyvolených snad jménem Sanny (já se omlouvám, ale druhou řadu Vyvolených nesleduji, ale vězte, že to byla ta obří dáma, co vypadla mezi prvními). Tato skupinka se s námi později rozloučila, pan číšník se Svišťovi pochlubil tajemstvím, že na něj doma čeká přítel a my jsme vyrazili kamsi nad I.P. Pavlovu do venkovní hospůdky v parku, kde na plátno promítali jakýsi fotbalový zápas. Tam na nás čekala další ženská skupinka v čele se Simčou (uprostřed na fotografii), která je prý také láheláček a já to ani nevím :-D. Později už jsem si tak trochu připadal jako ohrožený druh, neboť vyjma mě byl jediným dalším člověkem rodu mužského právě pan Knutík. Po snězení výborné klobásy jsme dámskou společnost opustili a vyrazili krátce po půlnoci domů, protože zima začínala být již opravdu vlezlá. V ulici Pod vrstevnicí na nás čekala obří kočka (alespoň z mého pohledu), která si mě pak zvědave celou noc prohlížela, jelikož se mnou k mému údivu sdílela polštář.

Dějství třetí: běžný den u milovníků Stelly

Když jsem ráno (tedy okolo poledne) probudil své bolavé tělo, přemístil jsem toto tělo do obývacího pokoje, abych z blízka mohl studovat běžný víkendový den zdejší domácnosti. Ještě je vhodné dodat, že holky se rozjeli poněkud více a domů se vrátli prý až okolo čtvrté hodiny ranní. Poté, co si Svišť s Knutem vyřídili interní záležitosti tohoto svérázného domova, upekl nám Svišť lehce připálenou pizzu, která ovšem přišla vhod a tak prosím o vyškrtnutí slova "připálenou" ze záznamu :-). Svišťovi se však za plotnou líbí a tak přišel také druhý chod v podobě těstovinového salátu s krabimi tyčinkami a česnekem (několik hodin poté jsem odjížděl první třidou EC Vyšehrad do Brna). Knutík byl také vyhnán nakoupit a veškerá jeho činnost byla celý den sondována přísným okem paní domácí. Labi se pak celou dobu cítila provinile, že využívá stejně jako já statutu "hosta" a neustále se marně snažila přiložit ruku k dílu. To však už byl upečený i výborný závin a uvařeno kafíčko a v televizi pomalu začínal hokejový zápas CZE-FIN.

Kočka
Má tato kočka také ráda Stellu?

V ulici Pod vrstevnicí však působí prapodivné patogenní zóny či co a tak stál příjem televizního kanálu ČT2 za starou bačkoru. Ctižádostivý svišť se rozhodl jednat a podobně jako jistý "mekgajvr" v televizi, i ona vykouzlila z celkem bezcenného drátu celkem cennou a funkční anténu, která nahradila dosavadní příjem obrazu z německé stanice ZDF a zvuku z Českého rozhlasu. To už však přišla i Iric a já se naopak za stavu 1:1 pomalu chystal směr Holešovice, odkud mi mělo jet moje "écéčko" - cestu běžným rychlíkem jsem navečer již opravdu nechtěl podnikat.

A na závěr Pinďolíno...

Pendolino Když jsem dorazil do Holešovic, právě končila závěrečná třetina a tak jsem byl mile potěšen, že se po roce národní tým opět utká v neděli o zlato. S dobrou náladou jsem si zakoupil lístek a na třetím nástupišti nastoupil do Pendolina, které slibovalo poněkud lepší zážitek než 30 let starý špinavý vagón z přechozího dne. Dal jsem si kafe za 0.90€ a za 2 hodiny a 15 minut jsem vystupoval na brněnském hlavním nádraží. Po této exkluzivní cestě jsem tak opět získal důvěru v české železnice a to i přes fakt, že mě tato důvěra přišla na nekřesťanských 240 korun českých.