Tak jsem si po dvou letech udělal opět cyklovýlet na Nové Mlýny, v blízké Lednici jsme totiž s kolegy absolvovali dvoudenní redakční setkání za účelem zjištění, jak jsme na tom dobře, jak jsme na tom špatně a jak pokořit konkurenci. Já dal namísto automobilu přednost bicyklu, pro jednou pořádně nafotit ranní nebo podvečerní moravské moře, je totiž můj dlouholetý cíl a ano, opět z toho vylezla nemastná a neslaná fotka. Konečně si sem budu muset vyrazit do kempu a počkat na západ Slunce; ostatně všichni říkají, že je tu o sezóně život pestrý a bujarý přinejmenším jako na jadranské riviéře.


Ze Židlochovic je to do pohraniční Lednice po cyklostezce asi čtyřicet kilometrů

Kolena se mi strachem rozklepaly už večer před odjezdem, ono je to totiž z Brna do Lednice po těch cyklostezkách okolo osmdesáti kilometrů a já měl být v cíli už kolem půl desáté dopoledne. Strach nakonec zvítězil a já kolem šesté hodiny ranní nastoupil do vlaku, který mě odvezl do Židlochovic. Odtud je to už jen okolo čtyřiceti kilometrů, za dvě hodinky jsem tedy měl být svižným tempem v cíli. Ostatně jedete stále z kopce, jediný kopeček se vám do cesty postaví až v Popicích, což je malá vesnička snad dva kilometry od moravského moře.


Obrovské jezero je rozdělené dvojicí hrází - po té první zleva brzy povede dálnice na Vídeň

Trojice obrovských nádrží leží v žaludku přírodovědcům, ornitologové ale naopak poslední dobou žasnou, co vše se to v okolních lužních lesích a na ostrovech usadilo za okřídlence včetně orla mořského.  Tři velká jezera s rozlohou 32 kilometrů čtverečních vás svou majestátností udeří do očí pokaždé, kdy se jim jen přiblížíte. Hráz se nachází až kdesi na mnoho kilometrů vzdáleném obzoru, na protějším břehu se pak do výšin zvedá vápencový monolit Pavlovských vrchů – dominanta velmi dobře viditelná i ze vzdáleného Brna, odkud za jasného večera může celé náhorní sídliště Líšeň sledovat, jak zdejší desítky metrů vysoké bělostné vápencové štíty olizují poslední paprsky zapadajícího Slunce.  Mám to tu prostě rád.


Moravské moře a monument Pavlovských vrchů z netradičního úhlu

Břehy prostředního jezera, které je lemováno betonovým valem a dvojicí obrovských čerpadel, které do nádrže neustále přečerpávají vodu z níže položeného okolí, okupovali již od časného rána místní rybáři, po třech kilometrech nekonečné cesty se však mezery mezi nimi začaly zvětšovat. Nakonec jsem se dostal na území nikoho. Žádný rybář, žádná vesnice, jen pustina a širé pole okolo mě a samozřejmě rozbouřená hladina – je natolik veliká, že se už zde projevuje jakýsi příboj. Sesedl jsem z kola, a jak malé děcko jsem si do té očistné samoty musel zahulákat. Veškerý stres odplavila ranní bríza s vůní mělkého jezera, já vyslal na strastiplnou cestu do hlubin několik kamenných oblázků a pokračoval v jízdě.


A Pavlovské vrchy z opačné strany - od jihovýchodu

Dál se už nic zvláštního nestalo. Jen se mi podařilo pod hrází posledního jezera ve zdejších hlubokých pralesích zabloudit, spadnout s kolem z pětimetrového protipovodňového valu do vyschlého poldru, přičemž jsem naprosto elegantně přepadl přes řidítka a saltem dopadl na záda, kde v brašně odpočíval notebook, který to ale přežil. V devět jsem však přesto dorazil do cíle a s pocitem naprosté nadrasy jsem sledoval příjezd měšťáků v nablýskaných vozech – kdyby tak věděli, kdyby tak mohli pochopit…