Svatý Kopeček je jeden z mnoha takových svatých kopečků rozesetých po naši republice. Předci jak vidno měli s představivostí záhadný problém a tak se kdejaký poutní kostelík s rozhledem do širého kraje jmenuje právě tak. Pro mě je od nepaměti Svatý Kopeček pouze jediný - Kopeček nad Olomoucí.

Svatý Kopeček a Olomouc Ostatně koukal jsem na něj z nedaleké chaty den co den už jako malý špunt. A kdykoliv se tam na Plumlov vracím, nezapomenu se večer rozvalit v orlím hnízdě na plastovou sedačku a s dalekohledem v rukou sleduji horizont. Na jihovýchodním obzoru se v podvečer rozsvěcují panelová sídliště v Přerově a kdesi v dálce nad nimi problikává jak bludička Svatý Hostýn s osvětlenou rozhlednou a rozměrným poutním kostelem. Zamířím trošku víc na sever a mám jak na dlani celý okresní Prostějov. Kdesi v dáli na horizontu svítí vesničky Libavé a Oderských vrchů a zcela nahoře, než se krajina schová za svahy Čubernice a Velkého Kosíře, nepsaného Mount Everestu Hané, osvětluje noční oblohu olomoucká metropole, kterou odtud ovšem neuvidíš, jelikož je schovaná za terénní vlnou. Spatříš však charakteristickou krabičku od zápalek - osvětlený chrám na Svatém Kopečku.

Těch pár dní, co jsem tu strávil, by se nikterak nelišilo od předchozích let, kdybych zářící krabičku nespatřil. Poslední den mého pobytu u prostějovských babiček a dědečků tak bylo ve znamení průzkumné výpravy na bicyklu, která měla osvětlit záhadu potemnělého Svatého Kopečku.

Svatý Kopeček nad Olomoucí Dopolední rychlík mě vyplivnul na olomouckém hlavním nádraží krátce před jedenáctou hodinou a čerstvé síly dovolily nasadit ostré tempo směr Libavá. Člověk má občas pocit, že ty moravské úvaly rovinou jsou, ale zdání klame. Morava není Polabí a tak se mírné stoupání zakrátko změnilo v téměř horský čtrnáctistupňový terén. Bodejď by ne, když se Svatý Kopeček klene dobrých 200 metrů nad údolím řeky Moravy. Ale to jsem již na kruhovém objezdu v Samotíškách, pak následuje zatáčka na Droždín a už je tu cíl cesty. Výhled do kraje je nádherný. Na severu z dopoledního oparu stoupá Nízký Jeseník. na západě je pak patrný Kosíř a na horizontu i Drahanské vrchy, poblíž jejichž úpatí stojí nad Plumlovskou přehradu také naše chata. Chrámové zvony nad mou hlavou odbíjejí poledne, já sedím na schodech a skrze stromořadí líp bezstarostně sleduji povyk aglomerace kdesi hluboko dole. Naprostý klid, naprostý mír a budova kostela v obležení kovového lešení - problém odhalen.

ZOO Svatý Kopeček, Olomouc Navštívím ještě zdejší ZOO, kde jsem nebyl dobrých pět let od vojenské přísahy jednoho našeho brněnského kamaráda, který se chudák nedostal po matuře na školu a neutekl tak tehdy ještě povinné vojně. Ostatně když na to dnes pomyslím, mě před osudem brance zachránil jen tříletý odklad z poměrně nafouknutých zdravotních problémů, jelikož sečteno podtrženo naprosto žádné zdravotní problémy dnes nemám. Nehorázné! Nemorální! Obyvatelé ZOO z mého fotoaparátu nadšeni příliš nebyli. Opice se tvářili poměrně apaticky až mi bylo líto je v takové póze vůbec fotit, šelmy se pak v době polední siesty rovnou schovali do svých kutlochů. Nebýt několika plameňáků a stádečka koz domácích, odešel bych ze ZOO téměř s prázdnou.

Rybník Poděbrady Součástí expedice na Kopeček měla být i návštěva jedné ze zdejších hospůdek - chci říci jediné, ve které jsem zde kdy byl, leč vrata byla zavřená a tak vzniknul náhradní program - dobytí Poděbrad a Křelova! Poděbrady jsou celkem pěkný i když poměrně zarostlý rybník, Křelov pak bývalá vojenská pevnost, kde v nedávných dnech fotící Saudek fotografoval nahaté naháče až se sám svlékl a zapózoval fotografovi MF "na Adama". Aby toho nebylo málo, udělal ještě stojku a to je už pádný důvod taková slavná místa navštívit. Severně od Olomouce se až k Litovli rozprostírá CHKO Litovelské Pomoraví. Přeloženo to znamená, že kdejaká pěšinka končí u slepého ramene Moravy nebo v horším případě v podmáčeném lužním lese. Musel jsem se tedy několikráte vracet, než jsem chytl správnou stopu, která mě již notně unaveného dovedla kolem třetí hodiny odpolední na slavné Poděbrady,s ostrovem spojeným s pevninou mostem. Tady jsem se po dlouhatánské době koupal a přestože mi voda i v polovině jezera sahala stěží po krk, mlaskal jsem slastí. Slastí mlaskal pravděpodobně i plavčík v maličkém baru na pláži jak vystřiženém z reklamy na Kofolu, když mi namísto požadované Kofoly načepoval litovelskou Holbu, která ať už chutnala jakkoliv, nechutnala jako Kofola. Sbohem Poděbrady!

Olomouc - orloj Od jezera zarostlého chaluhami mě pak již polní cesta zavedla na Křelov, ze kterého se ovšem nakonec vyklubal uzavřený objekt připomínající spíše rozpadající se JZD než starou pevnost s naháči a Saudkem. Trošku zklamán jsem už dále nechtěl pokoušet osud a raději vyrazil směr Řepčín, Hejčín a nakonec Neředín, kde jsem se proti své vůli ocitl již na dálnici a nebýt zdejšího obchodního centra Globus, asi bych musel šlapat až do Mohelnice. Centrum Olomouce je překrásné a já mohu jen tiše závidět. To v Brně nemáme ani ve snu. Nebýt postmoderního orloje s dělnickými motivy, těžko by se dalo olomouckému downtownu něco vytknout. Sedl jsem si na zahrádku jedné ze zdejších pizzerií, objednal si italské těstoviny a jako správný turista užíval odpoledního sluníčka téměř až do šesti. Šumperský rychlík s poměrně velkým zpožděním mě pak krátce po půl deváté večer vyplivnul na brněnském nádraží. Ačkoliv bylo na Hané krásně a já tento zdánlivě monotónní kraj miluji, teplá sprcha po pěti dnech spartánských podmínek mi připomenula staré dobré rčení: všude dobře, doma nejlíp...

A nakonec ještě celkový pohled na lužní rybník Poděbrady...
Rybník Poděbrady - panorama

P.S. že jsou všechny fotografie klikací už beru jako samozřejmost.