Vrtačka Dneska ráno, opravdu brzo ráno, mě probudilo vrtání. Nebylo to souvislé vrtání, ale takové přerušované. Byl jsem z toho rozladěný, frustrovaný, na pokraji sebevražedných sklonů - zejména poté, když jsem si uvědomil, kdo je viník. Nebyl to totiž žádný fanatik, který v časných ranních hodinách instaluje na stěnu svou rozsáhlou sbírku obrazů od "Gogéna", ale dělníci, kteří deset metrů od mého okna budovali lešení a na každý hloupý šroub potřebovali nechutně hlasitou vrtačku.

Vydržel jsem to asi 30 minut, ale pak jsem už zuřivostí vyběhl na balkón. Byla to žalostná podívaná. Na jedné straně vrtali to nechutné lešení, na straně druhé nám pak před barákem staví retenční nádrž a bagry dělali ještě větší rámus. V tu chvíli jsem měl opravdu vražedné choutky a uklidňoval jsem se představami, jak celé lešení padá... Vůbec mám tady k těmto vrtačkám a šroubům a matkám nechutné asociace. Kdysi před lety jsem totiž touto činností strávil asi 10 hodin denně celý pracovní týden. To jsem se tehdy jako brigádník účastnil zcela ručního stavění několika celkem dost velikých moderních silážních věží - podivných plechových stavebnic z Portugalska.
Celé takové stříbrné silo o výšce 15 a více metrů se staví bez veškeré techniky. Nejprve se postavilo jedno patro, které později pomocí kladek na 15 lidí zvedlo a pod toto patro se přišroubovalo patro nové. Takto stále dokola až ke kýženému cíli. Já jsem tehdy plechy šrouboval k sobě a to nechtějte zažít. Rukama mi tehdy prošlo během toho týdne na deset tisíc šroubů, na které se muselo také ručně navlést těsnění a šroub pak zašroubovat vrtačkou. No je pravda, že jsem si tehdy na brněnské poměry vydělal poněkud více než zdejších tradičních 35-45 korun čistého na hodinu (podstatnou část si ubrala personální agentura), ale o vrtání se mi zdálo pak ještě celý příští měsíc.

Čili už asi chápete, proč se mi z toho ranního vrtání ještě teď ježí všechny chlupy na těle. S kyselým xichtem jsem se jal hledat ucpávky do uší - největší to vynález lidstva. Ty jsem tedy nakonec našel, takže už konečně nic neslyším; ani vrtačky, ani bagry, ani brzdící trmavaje... Sakryš já už neslyším vůbec nic! Aha! Lešení je postaveno. Chápete to? Člověka vytrhnou z moci noci, rozladí ho, donutí ho si do uší vrazit téměř cokoliv a když jsou v tom nejlepším, prostě přestanou. A tak je to se vším.