Doktor Jako dítě jsem nepatřil k těm, kteří jakýkoliv škrábanec utíkali hlásit rodičům - ba právě naopak. Ještě kdysi na "předrevolučním" táboře v Oklukách u Prostějova jsem si poranil levou nohu, nikomu to nenahlásil a dobrých několik měsíců jsem pak chodíval v Brně na převazy. Další kapitolou pak byly tábory skautské v devadesátých letech. Nebyli jsme jako dnešní rozmazlení táborníci. Tábor se na začátku turnusu postavil, na konci léta rozbořil a v říjnu by jste již nepoznali, že na tom palouku u lesa prožilo léto na 40 lidí. Vodu jsme čerpali z blízkého lesního pramene, obědy vařili na provizorních kamnech z cihel a jílu.

Tábor Je jasné, že v takových podmínkách byla drobná zranění na denním pořádku. V devadesátémsedmém roce nám pak při povodních uplavala polovina kuchyně a nejednomu táborníkovi boty či ponožky. Tehdejší léto, nebo možná už léto předchozí, mě také na silničním okruhu v Prostějově srazilo mimo přechod auto. Aniž bych chtěl tuto příhodu dramatizovat, asi jsem se tehdy podruhé narodil, protože zatímco auto značky Škoda nebylo po střetu schopno jízdy, protože mělo urvané zpětné zrcátko a rozbité přední sklo, já byl naprosto nepoškozený až na zcela odřené boky a zadek. Tehdy měli kolemjdoucí asi velké pozdvižení, protže boty mně odlétly na druhou stranu silnice, stejně tak jako baťůžek, já sám jsem přelétl přes auto a jen díky všem andílkům strážným jsem tehdy nedopadl na hlavu, což mohl být také poslední pád mého života.

Borelióza Aby toho nebylo málo, poté, co jsem v roce 1997 zdárně dokončil základní školství, pokousala mě infikovaná klíšťata a já dostal pěkný letní dárek - boreliózu. Byli jsme tehdy na dovolené u moře a místní doktor infekci pokládal za angínu. Přesto jsem byl donucen po návratu domů jít pro jistotu na odběr krve a k mému překvapení jsem se dozvěděl, že jsem měl tu drzost přechodit onu boreliózu. Měl jsem pak docházet pravidelně na odběr krve, ale došlo pouze k prvnímu, protože jsem měl štěstí na sestřičku začátečnici, která mně rozpíchala celou ruku. Boreliózu jsem hodil tedy za hlavu a šel dál. Téhož léta jsem si ještě na skautském táboře roztrhl nohu nad kolenem o neseříznutý šroub, který trčel z podstavy stanu. Čtyři stehy mě sice nohu spravili, v určitých místech však dodnes nemám cit.

Pak přišla léta na gymplu a mě smolná léta opustila. Nemocnici jsem navštívil až na konci třetího ročníku, kdy jsem si škaredě odřel kolena po pádu z kola kdesi v Jeseníkách na cyklistickém kurzu. Musím tedy zaklepat do dubového stolu, jelikož od té doby se mi nic zlého nepřihodilo - nepočítám-li tedy to párátko, na které jsem před půl rokem šlápl a které prakticky projelo skrz mou nohu a které jsem následně asi tři hodiny doloval kleštěmi z nohy ven.

A to je vše. Jsem vděčný doktorům, protože mě na úrazovce vždy dali do pořádku, zároveň však z nich mám díky tomu respekt a bílému plášti se vyhýbám širokým obloukem.