Brojit proti USA se stalo v Evropě módou zejména v souvislosti se sexuální revolucí, válkou ve Vietnamu a výkřikem generace, která nezažilá hrůzy válek na sklonku 60. let. Tato vlna hnutí květinových dětí rozdrtila De Gaullův režim ve Francii a krátce na to definitivně i francouzské velmocenské postavení. České země mají taktéž svoji zkušenost, i když zde se toto národní probuzení setkalo s neúspěchem a místo svobod a porozumění přivítaly Pražany tanky Varšavského paktu.

Amerika je nejrůznějšími předsudky, polopravdami a zajisté občas i zcela oprávněnými fakty postavena do role zpupné velmoci ignorující naši kulturní Evropu. Američané se stravují pouze v McDonald's, KFC či Burger King, jsou bigotně konzervativní a jsou přirozeně největší zlo mezinárodní politiky. V následujících odstavcích bych rád obecně a stručně vyvrátil některé mýty, které jsou však mnohdy právě tou hlásnou troubou zatvrzelých anti-amerikanistů. Nebudu citovat podivné zprávy a zdroje, které pocházejí v drtivé většině případů z rukou psychadelických grafomanů, ale prostá fakta, které si může každý z nás dohledat nejen na internetu, ale i v kamenné knihovně.

Omyl první - USA je největším producentem zbraní, které zabíjejí

Ačkoliv USA vlastní nejdokonalejší zbraňový know-how, jejich zbraně zabíjejí na každé frontě paradoxně nebo právě proto v tom nejmenším možném měřítku alespoň od dob války ve Vietnamu. Nepočítáme-li totiž bombardování pevností Tora Bora v neobydlených afghánských horách, kde byly použity ty nejsilnější nejaderné pumy na světě - MOAB, specializují se v boji na použití tzv. cílených zbraní s největší možnou přesností a s co možná nejmenším dopadem na civilní obyvatelstvo. MOAB, stejně jako další sofistikované zbraňové systémy, vlastní ovšem pouze armáda USA či nejbližší spojenci. USA mají jaderný arzenál, který by nesporně mohl vymazat z povrchu zemského jakýkoliv režim či jakýkoliv stát, nicméně se jedná o zbraně posledního úderu, tedy v kontextu dějin o zbraně až na dvě vyjímky teoretické. Zbraně, které dnes opravdu zabíjejí ve velkém, nejsou jaderné hlavice, nejsou to stíhací bombardéry F16 či útočné pušky M16, ale starý dobrý vzduchem chlazený Kalašnikov a kdejaká puška či samopal české výroby! To je globální zabiják dneška zejména v Africe.

Omyl druhý - USA provedly invazi do Iráku za účelem získání ropy

Představte si, že Váš soused je nepoučitelný kleptoman. Budete si k němu do almary schovávat peníze? Analogická situace platí i pro iráckou ropu, která se nechází na velmi horké a politicky nestabilní půdě. To je také jeden z důvodů proč se vláda USA rozhodla pro ropu z Venezuely a prospektorské činosti na Aljašce, kde se nacházejí netušené zásoby. Ostatně USA se již od 90. let snaží vybudovat energetickou soběstačnost a posledním střípkem do mozaiky budiž nedávno podepsaný zákon o masivní podpoře výroby bioplynu v USA. A pokud Vás nepřesvědčil ani tento fakt, vězte, že Irák exportuje denně pouze 1.3 milionů barelů ropy (údaj pro rok 2005), což jej staví až na 12. místo daleko za Alžírskem, Norskem, Mexikem, Venezuelou, Nigérii a dalšími zeměmi.

Omyl třetí - USA chtějí ze svobodného Iráku udělat svého poskoka

Opět bych použil analogii s poválečnou situací v Evropě. I zde byli Sovětský svaz, USA a Velká Británie jedinými vítězi (Francii nepočítám, jelikož byla vítězem pouze na papíře). Z rozhodnutí Kongresu 3.4. 1948 byl schválen plán státního tajemníka G. C. Marshalla hospodářské pomoci Evropě. Později vznikla taktéž koordinační organizace OEEC, předchůdce dnešního volného sdružení OECD. Do ruin evropských měst vtrhly americké buldozéry a americké stavební firmy budovaly s chutí a s dobrým ziskem novou Evropu. Jsou však dnes země jako Francie či Německo vazaly administrativy USA? Rozhodně ne a zejména konflikt v Iráku to ukázal na plné čáře. Není jediného důvodu, proč by i tak hrdá země, jakou Irák nesporně je, neměla být zcela autonomní a bohatou. V dosud netěženém nitru alespoň skýtá ropné bohatství pro příští generace.

Omyl čtvrtý - Amerika je arogantní a expanzivní velmoc

Amerika je především jedinou dnešní velmocí i když ji na paty šlape nový asijský tygr jménem Čína. Ani Indie neni k zahození, ale ta stále sází spíše na svůj  prim v těžkém průmyslu (Mittal Steel), který již pro bohatý sever není tak ekonomicky výnosný. Amerika, ostatně jako Evropská Unie a jakýkoliv jiný element v organizmu jménem globální trh, je kapitalisticky dravá a nesmlouvavá a přesto právě tato tvrdá Amerika je největším mecenášem chudých a to jak na státní úrovni, tak na úrovni soukromých darů. Neexistuje štědřejší společnost než společnost v USA a cílem jejich podpůrných fondů byla v 90. letech samozřejmě i postkomunistická reformující se Česká republika.

Omyl pátý - Amerika nám vnucuje svoji kulturu

Fedor Gál kdysi v jednom pořadu řekl celkem prosté ale vše říkající souvětí: "Kultura, která nepřežije nápor jiné kultury, nemá důvod k přežití". Jinými slovy, pokud naše společnost není sama o sobě schopna přirozenou cestou čelit jiné kultuře, není chyba v cizí kultuře, ale v nás a je nesmysl bránit se umělými a nepřirozenými zásahy do systému, jako například v hrdé Francii,  kde  se na úřadech nesmí používat anglosaský novotvar "e-mail" a skoro jako v dobách našeho národního obrození byl úředníky vytvořen kuriózní pseudotvar typu "nosočistoplena" či "klapkobřinkostroj". To jsou samozřejmě ostrá slova a nikdo zde nepodporuje záměnu kulturní diverzity za kulturní uniformitu. Ostatně tento kulturní guláš, který nám díky kontrakci délek přinesl fenomén jménem globalizace, obohacuje jak nás tak onu importovanou kulturu. Do našich měst se dostávají exotické restaurace, krámky s orientálním zbožím a jak vidno, ty zlé KFC či McDonald's fastfoody rozhodně nevytlačily prodejce starého dobrého párku v rohlíku.

Globalizace není zlo a antiglobalisté tento termín uchopili zcela chybně. Globalizace je totiž synonymum naši civilizace. Globalizace zde byla vždy již od dob prvních kupeckých karavan, nicméně až ve dvacátem století byla pojmenována a našla si odpůrce z řad mnoha intelektuálních elit. Za zmínku stojí například Noam Chomsky a jiné celebrity boje proti severoatlantickému establishmentu. Globalizace je pokrok, jehož hlavním projevem v čase je kontrakce délek, tedy kontrakce času a přenesení naši reality z newtonova absolutního prostoru do einsteinovské fikce prostoru relativního. New York je najednou blížeji než kdejaká moravská vesnička v pohraničí, tropický banán také seženete snadněji než třeba moravské švestky. To je onen einsteinovský prostor, kde absolutní vzdálenosti nic neznamenají a který je nutné pochopit a přizpůsobit se mu. Pak snad všichni pochopíme, že strášák jménem globalizace paradoxně diverzitu ochraňuje a v mnoha případech zachraňuje a přiváží ji teměř až k nám před domovní vchod.

Jistě by se našlo mnoho dalších témat, kde můžeme diskutovat, jak na tom ty USA vlastně jsou. Je ovšem nebezpečné vytrhávat polopravdy z kontextu a místo celé myšlenky uchopit jen ten fakt, který se zalíbil naši pravdě. USA dozajisté nejsou dokonalou společností, ale hledat dokonalost v tak složitém systému, kterým lidská civilizace čítající 6 miliard duší nesporně je, vede jednoduše kamkoliv jinam než k cíli.

Nakonec i ten počítač, na kterém právě píšete svůj rozezlený komentář je postaven na technologiích made in USA.