Kde kdo obdivuje velké věci. Kdekdo chce mít velké auto, velký dům, velkou botu, velké bankovní konto a velké ego. Při oné honbě za velikostí člověk zapomíná, že malé věci jsou občas hezké už jen pro tu svou roztomilou drobnost. A tak jsem dneska s chutí sledoval rej vláčků sunoucích se šnekoidním tempem po stránkách Babitronu a jásal nad tou naši malou zemičkou, její titěrností, trpaslíkostí a kašpárkostí.

Ono totiž ruku na srdce je přeci příjemné, když sednete do auta a zamíříte do Prahy a ta Praha vlastně není vůbec tak daleko jak se zdá jen nám, kterým zrak dovolí nahlednout jen tam ke Krušným horám a tam už je Německo a to je cizí zem a přitom... A přitom ta země by mohla klidně pokračovat a ty Krušné hory by mohly být pouze jakousi Vysočinou a ta Praha by mohla být až někde na Rýnu a to je daleko již i pro takové ty světoběžníky, co znají více měst než co je okresů v kraji čtenáře. A přesto, přes tu neskonalou světovost velkých zemí a impérií a úžasných mocností, jsem celý radosti bez sebe, že mě Pendolíno dopraví do caput regni za necelé tři hodinky a že stejně tak žluťásek a že je to vlastně fajn a že občas ty malé věci, ti pomyslní kašpárci, nás činí velkými, neboť ta naše středoevropská kupka sena je mnohem menší než to sousední Německo či Francie nebo nedej Bože Ukrajina a Rusko a že tedy se ty jehly hledají  poměrně snadno a že i ty naše osudy jsou zdánlivě mocné, jelikož co může být důležitější než  život jednoho z deseti milionů v celé zemi. A opět se může zdát, že to je celé moře osudů a přitom to není ani celý New York, který sám o sobě je pouhou kapkou v moři stovek milionů osudů jedné jediné a pouhopouhé země.

A tedy sleduji ten drobný rej barevných obdelníčků sunoucích se sem a tam a jsem vzrušením celý bez sebe, jelikož ty barevné obdelníčky dokážu celkem snadno spočítat...