Mozek Neustále jsme přesvědčováni, že brzy budou stroje natolik "inteligentní", že budeme o jejich "inteligenci" moci mluvit bez těchto uvozovek. Dodnes je totiž veškerá tato "inteligence" strojová, matematicky čistá, ale stále s velmi nízkou úrovní intuice. Lidský mozek, a analogií jakýkoliv jiný biologický mozek, se však čistě matematicky nechová a proto mozek křemíkový nikdy nemůže přejmout jeho kvality. Počítač svébytně nedokáže zodpovědět jednu otázku - "Jsem?". Stroj leda odpoví na základě své znalostní databáze, že je stroj, že je robot, nicméně mu při té myšlence nepřeběhne mráz po zádech jako obvykle člověku, když začne při letní noci filosofovat, kým nebo čím vlastně je a co to znamená to tajemné sloveso "být" - uvědomovat si, že jsme a podstatu svého bytí se nějak snažíme uchopit.

Lidský mozek je neskutečný počítač, který však "počítá" odlišným způsobem než procesor ve Vašem počítači. Lidský mozek není založen na elementární matematice. Lidský mozek je mnohem dál a mluvíme-li o jeho procesu počítání výpočtu, musíme zabruslit na velmi tenký led kvantové fyziky. Vzhledem k tomu, že toto vzdělání mi chybí, nebudu se na tento tenký led pouštět. I nezvídavému čtenáři však musí být z tohoto odstavce jasné, že rovnítko mezi živou inteligencí, jak ji známe u živočichů, a mrtvou a chladnou inteligencí křemíkové matematiky prostě a jednoduše nelze dát. Někdy se pak také pleteme při posuzování opravdu chytrého stroje. Například robot v automobilce, který umí desítky operací, od lakování karoserií až po montování kol, je naprosto blbý a nazývat jej umělou inteligencí je luxus, který si mohou dovolit pouze novináři bulvárních plátků. Tuto logiku však můžeme přenést prakticky na cokoliv, co dnes nazýváme umělou inteligencí. Robot v automobilce, Tamagoči, japonský bakelitový psík a další hračičky jsou (až na to Tamagoči) především ukázkou rostoucí motorické inteligence (pohybují se čím dál tím dokonaleji, přirozeně, efektivněji) a inteligence instrukční (roboti jsou zdánlivě inteligentní, protože umí reagovat na základě předprogramovaných instrukcí na nejrůznější podněty). Mozek nemluvnětě, které zatím nic neumí, je však neskutečně nesrovnatelný i se sebelepším kybernetickým mozkem, jehož vývoj stál miliony dolarů a to i v rovině motorické inteligence. Dětský mozek má totiž jednu obrovskou výhodu - není to kalkulačka a bude se v následujících měsících a letech úspěšně učit a MĚNIT, zatímco křemíkový procesor bude vždy křemíkovým procesorem, jehož "parainteligence" spočívá ve velkém počtu rychle se po sobě opakujících elementárních matematických úkonů.

Ačkoliv se kybernetičtí inženýři snaží o sebelepší výsledky, kybernetika je dnes stále v naprostých plenkách a vysoce, vysoce primitivní. I přes veškeré snahy v oblasti tzv. "neuronových sítí" (snahy v softwarové rovině naučit počítač myslet "lidsky") jsem však hluboce a nekompromisně přesvědčen, že na bázi křemíku a binární křemíkové tranzistorové logiky (sled nul a jedniček) nelze lidský mozek simulovat, protože lidský mozek jednoduše funguje jinak. Křemíkový mozek se tomu našemu lidskému vyrovná až v momentě, kdy si položí otázku: "Kdo jsem?" a bude to otázka "živá", tedy otázka, jejiž podstatě člověk rozumí. I počítač si totiž tuto otázku může položit, leč pro něj to bude jen matematický, logický, mrtvý a chladný dotaz, který vzjejde z čistě matematického sledu událostí. Počítač se vyrovná člověku až v momentě, kdy začne chybovat, protože i chybné rozhodnutí je doménou neskutečně dokonalého lidského mozku. Chybovat však na elementární úrovni počítač neumí.

Psychologie i filosofie nás však také občas učí, že svobodné rozhodnutí neexistuje, že tato iluze svobody je jen výsledkem výpočtů v našem podvědomí, které je nakonec stejně "prosté" jako ten počítač, že jen naše bezprostřední vědomí je tím naším celým svobodným bytím, že však ve skutečnosti jsme prý otroky svého vlastního mozku, který zuřivě bojuje o přežití. Možná tomu tak je a jsme jen loutkami v matematické hře jménem evoluce, která nám dala do vínku sociální instrukce našeho chování: "Uč se uč se uč se a až se to všechno naučíš, ploď potomky. Pak umři a shnij jako jepice". Je-li tomu tak a jediným principem bytí je množení a šíření genů, pak ovšem nejsme vítězi evolučního klání, protože v této logice jsme daleko za hmyzem, daleko za elementárními viry, daleko za bakteriemi, kteří všichni jsou vítězi evoluce, protože se množí a šíří nejefektivněji a nejrychleji ze všech živých organismů na naší planetě. Pak se ovšem musíme vrátit na začátek odstavce a ještě jednou se zeptat, proč jsme obdařeni touto neskutečnou a z hlediska evoluce zbytečnou inteligencí.