Dneska jsem měl perný den. Ráno jsem si z prstu vycucal nějaké ty vzdělané odstavce do jedné "slohové" práce, v pravé poledne jsem utíkal tuto "slohovku" vytisknout k máti do práce, protože mně jak naschvál došla v tiskárně barva a ještě hodit "slohovku" do schránky jednomu nejmenovanému RNDr. C.K.V.H. Naporsto poledním Sluncem vyčerpán jsem dorazil k automatu na jízdenky a očekával jsem, že mi za 8 korun jednu vytiskne.

Byl to ale ten sociální případ automatů, které berou, ale nedávají a tak jsem přišel o dvacet korun. V mé ve švech praskající peněžence už byla pouze padesátikoruna a tak jsem jí vší silou nacpal do chřtánu nenažraného automatu. Kupodivu ji sežral (i když se u nás do automatů padesátikoruny již nějaký ten pátek neházejí), vytiskl mi jízdenku za osm kaček a zbývajích 42 korun českých mně milostivě vrátil v mincích s nominální hodnotou 1 Kč! Připadal jsem si jak ten slovenský zbojník, když mi po cestě domů kapsy řinčely zlaťáky a já se s ostatními zvesela potil v třicetistupňovém parnu. V té chvíli jsem opravdu zalitoval, že v Brně nemáme ten zatracovaný U-bahn, po několika zastávkách jsem vystoupil a šel domů raději pěšky ve stínu bočních tichých uliček. Když jsem se na pokraji srdečního kolapsu konečně dobelhal do Řečkovic, vzpoměl jsem si na ty jahody, který tou dobou už zvesela hnily v přítmí koupelny a které jsem měl za úkol zamrazit.

A tak to nyní otevřené přiznávám: ať už ty po..píííííp..ný vedra skončí a dá se zase normálně myslet a žít. V Brně není ani Vltava, přehrada začíná zvesela zelenat a slibovaný aquapark se stále nestaví a nestaví. Je to prostě krize.