Nějak se tak přihodilo, že jsem se minulý týden ocitl na Badince. Badinka je penizon v kopcích mezi Mírovem a Moravskou Třebovou. Je tam opravdu mnoho kopců, z nichž je každý druhý nechutně prudký a tak si zde libují zejména kopcůchtiví cyklisté. Jelikož mou domovinou jest rovinatá jižní Morava, daly mě tyto kopce pořádně zabrat a to i přesto, že jsem zde strávil jen dvě příjemné noci.

Ačkoliv jsem z počátku měl plány dojet na Badinku na kole, velmi brzy jsem si to rozmyslel a dal jsem přednost ČD, jejichž vláček mě dovezl až do deštivé Mohelnice. Odtud je to již opravdu kousek - 15 kilometrů celkem příjemným údolím říčky Mírovky až na vysněnou Badinku. Pršet přestalo záhy a tak jsem nepřijel jako prase na kole bez blatníků, ale jako kultivovaný cyklista. Na místě se tou dobou šachovou hrou bavila Bára s Jerrym (jejich životopisy zde rozebírat nebudu - buď je znáte nebo je neznáte) a já se zatím ubytoval v příjemném pokojíku s osmi postýlkami, což považuji za opravdový luxus, i když mně byl víceméně k ničemu. Před večeří se objevila také Evin s Libormichem, ale co bylo na onu večeři si již opravdu nepamatuji. Počasí se brzy umoudřilo a přišel celkem příjemný i když zamračený večer.

Badinka
Badinka v celé své kráse...

Druhý den dopoledne jsme vyrazili na malý cyklovýlet po okolních kopcích. První kopec na nás vybafl hned v Mírově a byl to kopec, do jehož výšin jsem se snad ještě nešplhal. Sebral mně veškeré síly a ke všemu byl pouze počátkem dalšího a dalšího stoupání. Výhled byl z vršku ale pěkný. Údolí Moravy se otevíralo od Jeseníků na severu až po Oderské vrchy nad Olomoucí na jihu. Více mě však fascinoval Poldi, který přijel předchozího dne večer, a který celou štreku běžel. Dokázal bych si snad představit člověka běhajícího vytrvalostní běh kdesi na běžeckém stadionu nebo kolem řeky, ale v tomto terénu to dodnes nechápu.

Bouzov
Na hradě Bouzov...

Po obědě přišel na řadu druhý cyklovýlet - tentokrát na hrad Bouzov vzdálený cca 25 kilometrů. Cesta to byla příjemná, teda alespoň v porovnání s ranním výstupem, ale velmi brzy se mezi mnou a zbytkem výpravy vytvářel větší a větši odstup. A to bylo na počátku řečí, jak je kdo pomalej. Mně však moje tempo vyhovovalo, několikrát jsem si vyfotil okolní krajinku a setkali jsme se opět až v cíli na hradě Bouzov, který se z nějakého prapodivného důvodu nachází opět na dost vysokém kopci. Nazpět jsem se rozhodl vyzkoušet jistou turistickou trasu, která mě ovšem zavedla k jakési skále, odkud jsem pak zpět do údolí snášel kolo málem na zádech. Náladu jsem si zlepšil až v Lošticích, kde se vyrábí Olomoucké tvarůžky a kde především prodávají Turistické známky, což jsou taková ta dřevěná kolečka, která jste už možná viděli. S menší zastávkou na náměstí v Mohelnici jsem pak dorazil zpět na Badinku těsně před večeří.

Bouzov
Na hradě Bouzov ještě jednou...

Třetí den byl již ve znamení přechodu deštivé fronty a tak na kolo nebylo pomyšlení. Ráno jsem vyrazil fotit ovečky na protějším svahu a dopoledne jsme pak strávili petanque zápasy a stolními hrátkami - já už tak dlouho nehrál žádnou stolní hru, že jsem si to celkem užil, ale to už byl oběd, po něm nějaký ten ping-pong, kde jsem samozřejmě nikoho neporazil a pomalu se blížil čas mého odjezdu. Mateřský instinkt zapůsobil a dámy, tedy Evin s Bárou, se nademnou smilovaly a vzali mě do Mohelnice autíčkem. Odtud pak rychlíkem jménem Praděd směr Brno.

Badinka
A takto vypadal výhled z okna o půl jedné v noci. Takto krásná obloha však byla bohužel pouze jednu jedinou noc.

V Brně pršelo a pršelo a tak jsem musel poslední kilometry přetrpět jízdou bez blatníků. No co Vám budu povídat. Po deseti kilometrech jsem byl promočený na kost až ke krku a díky chybějícímu přednímu světlu a jízdě po chodníku mě ke všemu zastavila hlídka městských strážníků. To už se ale předemnou objevil neon "Billa" a byl jsem doma.

Byly to tři příjemně strávené dny. Bylo jich sice málo, leč povinnosti jsou nad zlato.