Byla tu stávka. Prý největší od počátku devadesátých let. Lidé blokovali s balíky slámy silnice a já jsem jen rád, že jsem tehdá necestoval do Prahy, zlostí by mi asi povolil ústřední svěrač. Tedy ne že bych měl něco proti stávce jakožto zcela zažitému prostředku, který je součástí každé demokracie, nerad jsem však ve středu takové stávky.

Už dlouhé týdny před skutečnou stávkou letáky po celém Brně křičely, že prý má jít národ s odbory, že prý národ nemá držet hubu. Mě takové zneužívání národa vyloženě dráždí. Jak si nějaký odborový svaz může do huby brát národ, když národ vůbec nepředstavuje.

Národ je apolitický, národ je nadčasový a národ je především literární, nic jiného než sociální konstrukt 19. století to totiž není. Přesto však máme národ v srdci, máme ho rádi, bojujeme za něj, mnozí za něj položili život - nicméně položili jej za národ a nikoliv za milion odborářů, kteří, ať už představují cokoliv, rozhodně nepředstavují národ.

A ještě jedné věci nerozumím. Jak k těmto stávkám příjdou zaměstnavatelé, když stávkující stávkovali nikoliv proti nim, alébrž proti vládním reformám? Proti vládě nechť v pracovní době stávkují zaměstnanci vládního úřadu a zaměstnanci státu, nikoliv však odborové organizace ve fabrikách a městských hromadných dopravách, které vládě nepatří, které patří městům a podnikavcům a ti všichni de jure s reformami nic společného nemají.

A tak si prostě říkám, že to byla stávka politická, stávka, kde stávkující, kterých si jinak vážím, pouze hráli roli tupých ovcí - mnohdy až příliš snadno a toho se bojím...