Tedy je to trochu troufalé takto nahlas zvolat "opět". I já jsem přeci skoro naprostý volební zelenáč, protože to budou teprve druhé poslanecké volby v mém životě. Díky nedávnému vzniku nové krajské samosprávy, přítomnosti Senátu, referenda o přístupu k EU a nakonec i prvním volbám do Evropského parlamentu se však snad i já mohu považovati za člověka, kterému volební lístky nejsou zas tak cizí. Dodám-li, že většina mně známých vrstevníků u voleb v životě nebyla, snad si mohu připadat celkem dost politicky participující :-).

Narozdíl od mnoha nerozhodnutých voličů mám celkem jasno koho budu volit a není to dáno rodinnou výchovou. Svůj politický názor jsem si vypracoval sám a je to dáno mimojiné tím, že v naší domácnosti volí každý jinou stranu. Zatímco matka je dlouhodobou sympatizantkou KDU-ČSL, otec volí odjakživa ODS. Já pak ve volbách v roce 2002 volil 4K, tedy "čtyřkoalici". Se 4K to dopadlo neslavně a Unie Svobody je dnes jen politickým reliktem, který se ve své předvolební kampani snaží získat hlasy voličů, kteří k volbám pravděpodobně ani nepříjdou. Naštěstí pro mě jsem se nedostal do názorového vakua a dokázal jsem si najít před volbami do EP politickou alternativu v osobě Jany Hybáškové, chytré to dámy, která unikla smrdutému rybníku přízemní české politiky útěkem z "Arábie" rovnou do Evropského parlamentu, kde se nyní specializuje zejména na vzájemné vztahy mezi EU a Izraelem. Tím je myslím jasně napsáno, které politické uskupení je mému srdci blízké. Pokud i nyní netušíte, stačí si paní Hybáškovou vyhledat v "googlu" a tedy zjistit, kteréže strany je ona poslankyní.

K mé lítosti se však této dámě média moc nevěnují, ačkoliv svými životními zkušenostmi v zahraničí strčí do kapsy veškeré své zdejší konkurentky. Přinejmenším pro mě to je zosobnění moderního českého politika ženského pohlaví, kterému není zahraniční politika cizí. A právě tato zahraniční politika je pro mě osobně bližší, než politika domácí, která permanentně zavání korupcí, přízemností, ubohou hospodskou rétorikou a permanentním populismem. Strana kterou volím však letos nezíská v parlamentu ani jedno křeslo a tak paradoxně pomohu extrémní levici a švejkovskému Paroubkovi, tedy subjektům, které jsou pro mé proevropské ale liberální srdce na míle daleko. Zbavím se však toho nihilistického pocitu, který sleduji u mnohých, kteří volí velké nesocialistické strany pouze z toho důvodu, aby právě socialistické strany nezískaly převahu. Z mého pohledu je to prozřetelné rozhodnutí ale také rozhodnutí, které mě zbavuje mé voličské svobody, tedy rozhodnutí, které mě nutí chodit k volbám jen z tohoto prostého a nekonečného černobílého cíle.