Tak tu máme Nový rok - 1. leden 2007. Celý rok předchozí jsem víceméně byl flegmatikem, optimistou, skeptikem.. Tak snad alespoň dnes, ke druhé hodině ranní, mohu býti cynikem. Po několika letech jsem se ocitl na tento sváteční den, nebo spíše noc, sám doma se psem a měl jsem tedy tu možnost strávit poslední hodiny loňského roku s televizí.

Vše začalo vlastně snad již před třemi týdny, kdy jsem odmítl tradiční skupinku přátel s tradiční chalupou, se kterými trávím ještě tradičnějšího přátelského Silvestra. Nakonec však k mé nelibosti krachl i náhradní program a tak jsem kolem sedmé hodiny večerní ke své dost výrazné nelibosti zasedl s talířem obložených chlebíčků domácí výroby k televizi. Chtěl jsem okoštovat ten všude neustále propagovaný bombastický Silvestr na Václaváku, leč moje chutě v prvních minutách přenosu okamžitě přesolila Ewa Farná. Tedy ne snad, že bych měl něco osobního proti této aktivní třináctce, ale přecijen už to není můj šálek kávy.

Přepnul jsem tedy na Českou televizi, kde jsem dostal přímý atak do nosu v podobě časem již pěkně zaprášených vtipů. Ani Prima mě ničím nepřekvapila a tak jsem televizi vypnul a na internetu zabrouzdal na stránky zpravodajského serveru iDnes.cz, kde se v názorově bohatých diskuzích vždycky příjemně uklidním (nebo neskutečně nas...). I zde však bylo prázdno, jelikož celé diskuzní osazenstvo tou dobou již nejspíše blahem ucvrkávalo při Ewině refrénu.
Velmi důležité je také v podvečer Nového roku vypnout mobil. Není to z mé strany neúcta či jakákoliv jiná forma pohrdání či nepřátelství, ale dobře pamatuji loňský rok, kdy mi během hodiny došel ten samý vtip asi od 15 lidí. Všem přítomným, jejichž číslo snad tedy mám, se omlouvám, ale raději je při nejbližší příležitosti pozdravím osobně.

Kolem 23. hodiny jsem to již nevydržel. Vypral jsem si jeany, zametl podlahu, sklidil nádobí z myčky a vyleštil sporák. Na Nově tou dobou nějaký idiot zpíval (nebo spíše parodoval) Kryla a tím mě už zcela upřímně nasral. Pak na plac přicupitaly hvězdičky ze Superstar a s Ilonkou Čákovou a Karlem Gottem zazpívaly pár těch provařených songů. No podívaná to byla opravdu delikatesní, když devatenáctiletý Zbyněk do Ilonina ouška šeptal "podívej se mi do očí". I devčata vypadala pikantně, když si užila svůj part se slavíkovým bardem Karlem, který by mohl být jejich dědečkem. Na druhou stranu je potěšující alespoň pro Karla, že má takto širokou základnu fanoušků i mezi patnáctiletými slečnami. Přepnul jsem podruhé a naposledy a již nikdy více.

Místo čekání na nezbytné formality, tikající ozubená tradiční kolečka na České televizi a záběr na Pražský hrad včetně poslechu státní hymny, jsem po půl dvanácté vyrazil se stativem a fotoaparátem na úpatí blízkého kopce, že alespoň pořídím nějaký ten snímek vybuchujících rachejtlí. Byla však mlha a jak jsem se vzdaloval a vzdaloval, ohnivá světla se ztrácela za šedivou oponou jemného mrholení. Nemám tedy nakonec ani ty ohnivé květy, ačkoliv jsem za tímto účelem napsal Ježíškovi o nový stativ. Abych se nenudil ani při cestě zpět, uklouzl jsem ve svých letních teniskách na namrzlé silnici a rozplácl se jak prvotřídní žabák par exellence. Pokud nepřipočítám ještě toho nezdvořáka, který mi v sousedním sídlišti hodil jakýsi šrapnel přímo pod nohy, nic zajímavého se již během noci nestalo.

Máme tu tedy ten slavný Bondovský rok 2007. Prožijte ho hlavně v klidu, neklaďte si na srdce nesplnitelná předsevzetí a za rok se tu snad opět setkáme již bez toho všudepřítomného cynismu :D...