Autobus Man Tento týden, jak jistě již víte, jsem strávil na lyžích. Dnes, po úporné cestě "tam" a zpět, výborné lyžovačce a zmoženém svalstvu je čas to vše hodit na papír. Vzhledem k tomu, že je však třeba hodně dlouhého papíru, rozepíšu ten týden v "daleké" Itálii do několika článků. A protože každá dovolená začíná a končí cestou, i já nebudu trhat partu a napíšu pár poznatků z cesty do vesničky Penia a zpět.

Tak tedy nejdříve je nutno napsat, kam jsem vlastně jel. Jel jsem nebo tedy spíše celý přeplněný a vzdychající autobus jel do malé vesničky Penia asi 40 kilometrů do italského Bolzana, do centra italských Dolomit. Jeli jsme tam z toho důvodu, neboť nad touto vesničkou se nachází obrovské množství lyžařských areálů. My jsme ke všemu měli celkem drahý skipass, který jsme mohli použít ve 12 skvělých střediscích prakticky v celých Dolomitech.

Mapa

Lyžařské městečko Penia se nachází na konci údolí Val di Fassa v nadmořské výšce 1550 m.n.m., na jehož konci se tyčí do výše nejvyšší ledovec italských Dolomit - Marmolada (3342 m.n.m.). Je to skromná vesnička s kostelíkem, několika usedlostmi, hotely a "Alimentari", tedy klasickým vesnickým koloniálem. Celé údolí je pak propojeno skibusem, čili k lanovce se člověk dostal po několika minutách jízdy. Musím poznamenat, že ačkoliv jezdíme do Alp prakticky každoročně, v takovéto divočině, kde dávají psi, medvědi a ožralí hosté dobrou noc jsem ještě ubytovaný nebyl.

Dopravní zácpa Z Brna jsme vyrazili v sobotu 4. března okolo osmé hodiny ranní v den, kdy slaví svátek Stela! Už tehdy mně mělo být jasné, že je to pochmurné znamení neveselých zítřků (pokud nejste na tomto blogu štamgasté, pointu nepochopíte, ale netrapte se tím a čtěte můj bloček častěji). 820 kilometrů dlouhá cesta měla dle plánu trvat včetně přestávek 10 hodin, čili jsem přirozeně předpokládal, že okolo čtvrté odpolední už budeme na místě. Ti, kteří mě znají, dobře vědí, že neměřím zrovna 150 cm a tak jistě chápete, že delší jízdu autobusem zas tak často nevyhledávám. Autobus značky Man zrovna nepatřil k nejluxusnějším (jen lehce vylepšená Karosa) a tak již při nalodění jsem si uvědomil, že to nebude nejveselejší jízda, jelikož jsem dostal kupodivu jedno z nejmenších míst, kde jsem se mačkal jako sardinka.

Ta fotografie výše není jen ilustrativní, je to naprosto žalostně skutečná realita, kterou jsme potkali již po druhé přestávce před Salzburgem. Menší kolona se postupně proměnila v nechutně dlouhou zácpu, která se stala naším souputníkem prakticky až do 300 kilometrů vzdáleného Bolzana! Není se tedy čemu divit, že naše průměrná rychlost na celé trase postupně klesla na 50 km/h. Deset plánovaných hodin v přetopeném a propoceném autokaru se protáhlo na neskutečných 16 hodin a my jsme do cíle dorazili až po půlnoci.

Penia v noci Vesnička Penia di Fasso pojmenovaná dle ledovcové říčky vytékající z přehrady pod ledovcem Marmolada nás ovšem přivítala svou noční malebností. Všudepřítomný sníh, světlem velkoměsta nerušená alpská noční obloha, klid, mír, to vše bylo odměnou za neskutečně zdlouhavou a nepříjemnou cestu. Ačkoliv byl již březen a Benátky se nacházejí od těchto míst pouhých sto kilometrů leteckou čarou, všude bylo neskutečné množství sněhu, což se nám stalo osudným hned druhý den v podobě lavinového nebezpečí. O tom se však rozepíšu v některém z příštích článků.

Brixen Cesta zpět již byla mnohem příjemnější, i když toto konstatování je velmi velmi relativní, neboť když jsme v sobotu 11. března okolo desáte hodiny večerní dojeli do Brna, doslova jsem z autobusu vypadl naprosto vyčerpán a s hlavou v jednom ohni. Cesta ale byla zajímavější, neboť jsme projížděli Alpami za světla. Až k Brenerskému průsmyku, který je jednou z mála dopravních tepen mezi Itálií a Tyrolskem, bylo krásné slunečné počasí, jak se na Itálii sluší a patří. To Rakousko a samotný Innsbruck nás přivítal zamračenou oblouhou a sněhovými přeháňkami, které v nížině postupně přešly v déšť, který nás doprovázel prakticky až do Brna, kde ovšem opět přešel v lednovou chumelenici. Ale dost pouček z meteorologie. Patří se ještě poznamenat, že jsme se lehce zdrželi v italském malebném alpském městečku Brixen (právě v tom Brixenu, v němž strávil několik let ve vyhnanství Karel Havlíček Borovský - ale dost historie!), kde jsme vyzvedávali v nemocnici jednoho studentíka, který si v průběhu zájezdu rozsekl při pádu na sjezdovce hlavu.

A ještě si poznamenejte pár výtek k autobusu. Vedle opravdu nedostatečného místa i pro průměrného cestujícího, šíleného vedra, nefunkční "skoroklimatizace" atd. se porouchala po příjezdu i převodovka, která natropila neplechu také během prvních kilometrů cesty zpět, kdy se již v Penii zahalila zadní část autokaru do výfukových plynů prostupujících podlahou. Pan řidič suverénně vstal, za jízdy otevřel podlahu a řadil ručně! Po sjezdu na dálnici se naštěstí obdobné kousky již neopakovaly.

A to je konec prvního povídání o exotických krajích za jižními hranicemi. Možná ještě dnes či později se dozvíte něco z dalších pozoruhodných příhod v Dolomitech.