Lavina První den lyžování, tedy neděle 5. března, nebyl příliš příznivý. Celou předchozí noc i den sněžilo a stejné počasí nás uvítalo i po opuštění lanovky. Aby to nebylo málo, Italové jsou natolik bezpeční, že při jakémkoliv teoretickém nebezpečí jsou schopni vypnout lanovky a to i v případě, že Vy se nacházíte zrovna na druhé straně udolí a lanovka je jedinou spojnicí na skibus, který na Vás čeká v 15 kilometrů vzdáleném městečku Canazei.

I přes hnusné počasí jsem se rozhodl prozkoumat sousední lyžařský areál v městečku Arabba, jelikož nepatřím k těm, kteří jsou ochotni "šmudlit" celý den stejné svahy, když mám v kapse jen pětidenní skipas a oblast Dolomiti Superski nabízí přes 1000 kilometrů sjezdovek. Lyžařské areály kolem stolové vápencové hory Gruppo di Sella jsou chytře propojené oboustranou sítí lanovek a tak můžete strávit den i na sjezdovkách, které jsou od Vašeho hotelu vzdálené i 20 a více kilometrů. Vše funguje na jedničku ovšem pouze v tom případě, že tyto spoje jsou funkční. To se zpravidla dovíme na první lanovce ve velkých centrech, kde lyžař na monitoru uvidí, zda-li je okruh Sella Ronda otevřen či neotevřen.

Byl to první den, této informace jsme si nevšimli a vyrazili do Arabby, která byla s našimi svahy propojena 6 kilometrů dlouhým pozvolným přejezdem. V Arabbě bylo výborně! Počasí hrozné, ale na svazích pouze Češi a svahy samotné byly lyžaři nezničené! Párkrát jsme si sjeli jižní horu Portavescovo (2511 m.n.m.) a rozhodli se, že se vydáme zpět, jelikož jsme měli sraz v hospodě na svahu nad Canazei, což bylo naše výchozí středisko, do kterého jsme jezdili skibusem s vesničky Penia. Do Canazei, tedy spíše na vrchol Belvedere (2423 m.n.m.) či sedlo Passo Pordoi (2239 m.n.m.), se člověk z Arabby dostane pomocí nejvyšší lanovky, ze které sjede po červené sjezdovce k sedačce, která jej vynese na výše zmíněný Belvedere. Ještě jsme se vynesli jednou sedačkou v Arabbě, protože sjezdovky byly opravdu prázdné, když tu jsme uslyšeli hřmění. Je to letadlo? Bouřka? Nesmysl, vždyť je březen! Nechali jsme hřmění hřměním a sjeli na kabinovou obří lanovku, která nás měla výnést k oné spojovací sedačce...

V údolí byla u obří lanovky nezvyklá fronta, nejrůznější italské nápisy a výmluvná, ale také nic neříkající anglická větička "Avalanche danger!". Šel jsem se tedy slečny v obchůdku se suvenýry optat, co se děje a zda-li lanovka pojede. Že jsme z Canazei a jinak se domů nedostaneme. Jinak milá slečna měla ovšem velmi chatrné znalosti angličtiny a tak jsem se nic nedozvěděl. To se mi stalo i později. Ani mladí Italové neovládají angličtinu, zatímco turista z Neapole se v Praze obrovsky diví, když mu otrhaný stařeček o hůlce nerozumí. Nakonec jsem se však od dvojice českých snowboardistů dozvěděl, že prý lanovka jede od 13. hodiny. Oddechli jsme si a v jednu odpoledne se lanovka opravdu rozjela. Sice to byla lanovka jiná, ale její horní stanice se nacházela poblíž té, která byla našim cílem.

Když se něco má zkazit, zkazí se to stoprocentně. Kabinová lanovka dojela pouze na mittelstation - mezistanici a tam jsme skončili. Dále pak pokračovaly pouze sedačkové lanovky ovšem do naprosto opačného střediska pod ledovcem Marmolada. My jsme byli jediní, kteří směřovali do Canazei a tak nad námi každý jen mávl rukou. Co se dá dělat, sjedeme zpět do údolí a počkáme až pojede opět velká lanovka. Leč to bylo jen zbožné přání! Na sjezdovce do údolí stál policista a průjezd nám zakázal, že prý padají laviny a že se máme vrátit zpět na mezistanici a počkat na servisní jízdu do údolí. Vrátili jsme se tedy zpět, kdežto "vlekař" neměl samozřejmě ponětí, co je to angličtina a zprvu to vypadalo, že nás z lanovky vyžene. Nakonec jsme tam strávili zcela sami půl hodiny a ve dvě odpoledne jsme ještě s jedním lyžařem sjeli servisní jízdou do Arabby. V Arabbě jsem konečně potkal mladou policistku, která ovládala světový jazyk a popovídali jsme si spolu na téma "cesta z Arabby do Canazei". Byli jsme informováni, že z Arabby žádný skibus nejede a že prý musíme jet taxíkem pro lyžaře, jehož parkoviště je na ploše za kostelem. S vědomím, že z Arabby do Canazei se za těchto podmínek člověk dostane pouze několik desítek kilometrů dlouhým okruhem, jsme začali počítat eura, která se nám různě poflakovala po kapsách.

Parkoviště pro taxi bylo ryze italské. Nikde žádná cedule. Na dodávkách pouze nápis "taxi" a před každým vozem šílená bitva o místo, neboť do každého auta se vlezlo deset pasažérů, ale zájemců zde byly desítky. Naprosto jsme netušili, kam ty taxíky jezdí. Řidič jedno z nich mi odpověděl, že do Canazei se nejezdí a to už mě opravdu polilo horko, protože Canazei bylo skryto za dvěma nedostupnými údolími a lanovky, jak již víte, nejezdily. Nakonec to však přecejen dopadlo dobře. Skupinka Slováků (ó díky Bratislavo!) nám prozradila, že taxíky jezdí právě k jedné spuštěné lanovce, která nás vynese směrem na svah sedla Passo Pordoi, odkud to bylo do Canazei již kousek.

Po několika hodinách nejistoty jsme se konečně ocitli opět na našich mateřských sjezdovkách a dozvěděli se žhavé novinky ze života italských lavin. Naše hřmění opravdu nepatřilo letadlu či bouřce, ale lavině, která pravděpodobně spadla poblíž a na jejimž základě došlo k zastavení lanovek na celém okruhu Sella Ronda po zbytek odpoledne. Zatímco my jsme naprosto sami postávali v mrazu a mlze na mezistanici ve výšce 2000 m.n.m., údolí a sedla kolem "Selly" se hemžila záchranáři, kteří budili pozdvižení pro všechny zvědavé majitele fotoaparátů a kamer. Tato příhoda nás trošku zaskočila a z lehkosti přejezdů mezi středisky jsme měli již dost veliký respekt a pochybnosti. Naštěstí to byl prakticky poslední opravdu špatný den, neboť po zbytek týdne po většinu dne již svítilo Slunce.

Lavina nás nakonec tedy neskolila, ale cesta taxíkem mě stála necelé čtyři eura :-).