Máme tu léto a s ním přichází občasná návštěva naší chaloupky v Orlických horách, tedy v Orličkách, což je taková malá vesnička na východním svahu Suchého vrchu (995 m n.m.). Do Orliček se rádi vracíme, i když čím dál tím častěji pociťujeme, že je tato chaloupka příliš veliká a čím dál tím více neudržitelná. Celý víkend jsem proto fotil a fotil, protože kdo ví, jak dlouho bude ještě viset u vchodových dveří naše jmenovka.

Orličky se nacházejí na samém jihovýchodním okraji Orlických hor. V sousedním údolí se nachází lyžařský areál, kde jsem se koncem 80. let učil lyžovat. Nad horskou vesničkou se pak tyčí majestátný Suchý vrch z něhož máme celé sousední Jeseníky jako na dlani a za dobrého počasí můžeme na severozápadním horizontu spatřit i sto kilometrů vzdálené hřebeny Krkonoš a Sněžku. Je zde prostě krásně a s touto krajinou mě pojí celkem podstatný kus mého života.




Panoramatický klikací podvečerní pohled ze Suchého vrchu směrem k severu. Zleva se táhne hřeben Orlických hor s Velkou Deštnou (1115 m n.m.). Na nejvzdálenějším obzoru nám pak vylézají hřebeny Krkonoš, které jsou krásně viditelné na výřezu níže včetně Sněžky a Černé hory.


Po krásných výhledech je nutno nadšené tváře návštěvníků zaznamenat na hromadné fotografii aneb je důležité nosit v kapse stativ. Tato hromadná fotka mě stála šortky, které během instalování stativu nacucli podivně zapáchající rašelinou.




Tím to však nekončí. Stačí otočit hlavu o 90 stupňů doleva a před námi se otevře hluboké pohraniční údolí na jehož protější straně se tyčí masiv Králického Sněžníku (1424 m n.m.), kdysi nejvyšší hory Moravy. A na druhém výřezu opět pohled lehce přiblížený, tentokrát na hřeben Jeseníků, kde jsou patrné stožáry větrné elektrárny na Medvědí hoře a v dáli na východním obzoru pak také samotný Praděd (1491 m n.m.).


A nakonec také pohled na samotný Suchý vrch, na jehož vrcholu kdysi stávala nádherná prvorepubliková chata. Chata však před dvěma lety vyhořela a tak zůstal jen vojenský vysílač a mohutná rozhledna, ze které je však horší výhled než z místa, kde právě stojím.


Ale jen bláznivý pošetilec a naprostý ignorant by se před odjezdem nezapsal do vrcholové knihy!

Naše chaloupka s číslem popisným 131 je poměrně stará, ale díky mnoha přestavbám v ní prastaré obydlí asi na první pohled nespatříte. Faktem zůstává, že kdysi dávno sloužila jako zájezdní hostinec, pak ji nový majitel přestavěl na obyvatelné sídlo, no a my ji objevili koncem 80. let a s nejrůznějšími úpravami se z domu stala chalupa, která dostala v 90. letech novou střechu, vykopala se studna a v útrobách bylo neustále živo. Jak však děti rostly a rostly a babičky a dědečkové stárnuli a stárnuli, na chalupu se jezdilo méně a méně. Z Brna je to přecejen dobrých 100 kilometrů, plánovaná rychlostní komunikace z Brna na Hradec Králové stále chybí a člověk má najednou čím dál tím méně času.


Za špatného počasí sedíme v chaloupce a věnujeme se nicnedělání. Dá se tu však v takových případech přečíst celkem dost knížek, protože televizní signál zde není zrovna nejlepší. Je tu však také možnost ping-pongu, který se nám zabydlel v kůlně.


A jakmile se počasí umoudří, nic nám nebrání v uspořádání kuželkového turnaje na jediné rovince naši zahrady. Ačkoliv pokaždé obsadím nádherné poslední místo, tentokrát jsem po tuhém boji získal přijemné stříbro ;-).


A když zrovna nehrajeme ruské kuželky nebo se nepotácíme kdesi v zamračených horách, potulujeme se po zahradě, sekáme trávník nebo fotíme nejrůznější zvířátka a jinou havěť, které je na zahradě až příliš.


Dokonce i naše rozmazlená Kikina Orličky ráda navštěvuje, protože zde potkává nejrůznější čtyřnohá stvoření, která v Brně jen tak nepotká...


A když už večer není co číst, zábava vázne a televize je opět plná šumu a "duchů", vytáhnu dalekohled a hledám na noční obloze Gagarina.

Když se tak všichni nabažíme čerstvého horského vzduchu plného pylu, ze kterého nejeden dostane šílenou sennou rýmu, obvykle vyrážíme zpět do placky jménem jižní Morava. Taková cesta nepatří k nejpříjemnějším, protože se dobrých padesát kilometrů před Brnem díky stále neexistující rychlostní komunikaci vytvoří nechutná kolona. Co nám ovšem zavedli bodový systém, silnice byla až na jeden dálkový autobus příjmeně plynulá, takže si kladu otázku, zda-li již všichni přišli o řidičák nebo utekli k jižním mořím.


A nakonec se tedy s údolím Orliček rozloučíme posledním pohledem zpět. V pozadí se nám tyčí již dobře známý Suchý vrch a o něco níže nám z lesa vykukují první orličské chaloupky.


Protože nedělní počasí bylo oproti deštivě sobotě nádherné, rozhodli jsme se při cestě zpět navštívit také jednu z našich nejvyšších otevřených rozhleden (55.5 m) na Kozlovském kopci nad Českou Třebovou. Výhled byl z hůry majestátný a neméně majestátná byla i samotná ocelová stavba.


A nakonec ještě malý pohled na schody, ze kterých se nejednomu příchozímu dělalo mdlo.

A to je myslím tak v kostce všechno, co se mi během posledního víkendu přihodilo. Jednoduše řečeno celkem běžný víkend plný fotografování a o to více mě mrzí, že již brzy se se svým foťáčkem rozloučím a celé dva měsíce budu fotit leda tak ve snu. Au! Už teď pociťuju ty abstinenční příznaky a je mi zle :-).