Před téměř čtyřmi měsíci jsem změnil trvalé bydliště a získal novou občanku. Jak pokaždé obměňuji ty své občanky, zjišťuji, že se na fotografiích úředního formátu tvářím čím dál tím tragičtěji. To sem ovšem nepatří. To co sem ale patří je jedno z pravidel VZP, tedy pojišťovny, které praví, že jest každý do měsíce po úřední změně bydliště povinen informovat o tomto vznešeném aktu právě onu pojišťovnu - tedy pokud jsi její pojištěnec pochopitelně. Vzhledem k tomu, že jsem její pojištěnec a žádnou tuto informaci jsem tomuto vznešenému ouřadu neposkytnul, poněkud mě zděsilo vznešené logo VZP véčkovitého tvaru, které jsem zahlédl skrz otvor ve své schránce.

Drama se nekoná, to mi jen VZP zaslala zcela zbytečný občasník Svět pojištěnce. Zasílá-li tento pozoruhodný Svět každému z pojištěnců, není se pak čemu divit, že nezbývá peněz pro obvodní lékaře. Spíše než Pojištěnec a Tomáš Topfer na titulní stránce mě ovšem zajímá, kde tedy ona vznešená instituce VZP získala mé bydlištní oudaje. Nu napadá mě pouze ještě vznešenější registr obyvatel, což je při počtu vznešených pojištěnců vznešené VZP celkem pochopitelné. Není ovšem již tak pochopitelné, z jakého důvodu tedy vznešená VZP vyžaduje oznámení změny trvalého bydliště pod výhružkou pokuty. Zlý jazyk by pak také mohl tvrdit, že VZP nemá co čumět do registru obyvatel, neboť toto vznešené právo by mělo připadat pouze státnímu a samosprávnému aparátu. Nikoliv státním pojišťovnám! Ale nebuďme zlí jazykové. Zlým jazykům totiž povětšinou začnou z onohoho slepého donkichotského boje leda tak vznešeně bolet zuby.

Dnes byl krásný slunný den a tak jsem vyrazil vyřizovat nejrůznější byrokratické úkony na studijní oddělení mé alma máter. Hodná babička ve středních letech prodávajíc lístky na MHD mě onu prosluněnost ještě obohatila o radost ze Dne bez aut, jelikož MHD, ergo šaliny, trolejbusy,  autobusy a snad i příměstské vlaky v rámci prvních dvou pásem IDS-JMK jezdily zdarma. Ušetřil jsem tedy 26 korun uvážím-li i cestu zpět a rytířsky jsem se postavil uvnitř štrásebánu k cvakači jízdenek a nevědomé cvakuchtivé jsem láskyplně upozorňoval, že zacvakat si mohou až o půlnoci a že dnes je to grátis, což jeden cvakuchtivý v posledním tažení nechtěl příjmout za své a dobýval se do kabiny řidiče s tím, že nebude platit pětistovku revizorovi.

V Brně je blaze. Špilberk i Puhlík s Petrovem je jedna báseň. Denisovy sady byly obsypány návštěvníky, kteří si na lavičkách četli, povídali, poslouchali řev sekaček a nebo jednoduše shlíželi do brněnské kotliny, kde ruch metropole dával jasně najevo, že je přeci pracovní den a malý dýchánek v parku kdesi nad městem mezi hradbami pod  brněnským biskupstvím je až přílišný luxus. Snad jediná věc mi vysloveně vadila a dráždila můj estetický dojem. Lucerničky.


Nejsem zapšklý nepřítel moderny, ale pokud bych si z těchto dvou lucerniček měl snad vybrat, vždy to bude ta vpravo. Sto let designu bylo odděleno všehovšudy deseti metry - paradoně na jedné jediné stěně.

Víte ony ty nové městské hradby z červených hladkých cihel sice občas přípomínají vstup do podzemních toalet, ale na to si již kdekdo zvyknul. Na co si však zvyknout nemohu ani náhodou jsou nepěkné lucerničky, které se objevily při cestě k Zelnému trhu, který byl obsypán prodejci jak z Ladova obrázku.

Ale to jsem se již zařadil do nekonečného proudu lidstva sunoucího se přes Masarykovu na Českou. A ejhle na Svoboďáku je nějaký rej. Nejprve potkávám koňský povoz osazený děvčaty v kroji a pak již kupu  dřevěných stánků jako o Vánocích. Jen ten stromeček nikde. Teprve až z textu nad provizorními parkety pro účinkující zjišťuji, že do Brna dorazily Slavnosti vína. Paradoxně však kolemjdoucí publikum lákalo jiné pozlátko v podobě nového škodováckého štrásbánu a eskadry městských ekologických autobusů, zatímco rozměrné stánky s burčáky zely prostou prázdnotou. No kdo ví, co příjde s brzkým večerem.

Ani Moravské náměsti nechtělo být zahanbeno a tak u kašny nabídlo kolemjdoucím skromnou, ale o to příjemnější, putovní výstavu fotografií s názvem "V objektivu senior" pod patronátem  Jana Saudka a Romana Sluky. Fotky to byly pěkné - holt pánové své řemeslo ovládají - a tak mi nezbývalo než mobilním okem zvěnčit tu černobílou nostalgii a po večerech ji budu rozmnoženou prodávat ve stinných uličkách města brněnského...

Všechny fotografie dnes pořízené pocházejí z oka mobilního...