Jaké to je, když přichází jaro? Však to znáte každý dost dobře. Obloha je jasnější než dříve, začnou se ozývat slavíci a Vy máte velmi silný pocit, že všechno tak krásně voní životem. Ještě se nezelená, ale rozmrzající půda se opět probouzí k životu a Vy ji cítíte. Kočičky se zvětšují, pupeny na stromech jsou napnuté k prasknutí. A pak přicházejí první teplejší dny, které Vás, pokud nebydlíte v přízemí nebo jednoduše bydlíte uprostřed města, vyženou na balkón. Pánové koncem února hromadně navštěvují  svého obvodního lékaře, nechávají si vyšetřit zrak a i kdejaký optik se připravuje na první nápor mužů, kteří již v předjaří trénují své oči na každoroční vizuální testování nových ženských módních trendů. Tak to je to jaro, které zazvonilo na dveře již i u nás.

Popelnice a ejhle copak je to tam vpravo dole.
Trávník plný hnijícího neshrabaného listí nemůže stát přírodě v cestě. I toto šedohnědé neštěstí se začíná zelenat. A ejhle, copak je to tam dole. Žluté to je! Že by obal od Tatranky? Vždyť jsme uprostřed panelového sídliště. Ba ne! To nám na dvěře klepe jaro.

Dokonce i náš pochmurný parčík s jezírkem, které je reliktem dávného močálu a říčky, která si dnes místo na povrchu proráží cestu do údolí v kanalizačních trubkách, se začíná měnit. Dnes jsem si tam všimnul drobného trsu letošních prvních květů. No přehlédnete je, pokud místo pod nohy zíráte do nebes nebo pokud jednoduše nezíráte a jen proplouváte. Pokud se Vás týká to druhé, neproplouvejte, ale zírejte kolem sebe. Vždyť život je jako řeka. Může být klidný, rovný, od počátku až do konce naplánovaný a zcela logický. Sám o sobě nic neznamená, je to jen závan efemérního času, který vyprchá dříve, než bublinky Celaskonu. Tisíce takto rovných a zcela logických životů však vymodeluje časem údolí. A je jedno, zda-li je Váš život jako Labe nebo jako kdejaký lesní potok, neboť i ta nejmenší a zdánlivě bezvýznamná stoka během milionů let vytvořila široká a hluboká údolí, která tu s námi byla, jsou a budou, dokud je zase nějaký jiný tok nerozbije. Vše je v pohybu, vše se mění, vše se rodí a zároveň umírá.

Rákos
Každá řeka, každý potok, dokonce i ta nejméně významná studánka, dokonce i ten krutý ničitel déšť ve své nejhorší možné podobě je pro svět důležitý. V jeho toku spousta jedinců nalezne smrt, ale on sám dává život svému okolí. Ten rákos za pár týdnů zmizí. Shnije a stane se potravou svých potomků a všech nejroztodivnějších tvorů mikrosvěta. Koloběh života se opět roztáčí. Není rozdílu mezi rákosem a řekou. Oba život berou, oba ho ale také dávají.

Nebo Váš život může být jako déšť, který dopadá na zem a dravě si hledá cestu k nejbližší klidné řece. Je to ničitel i budovatel. Píše si vlastní příběh, nevolí prošlapané cesty, jeho život může být krátký, ale také zdlouhavý a čím delší je, tím více poznamená své okolí. Dříve či později si však i déšť najde svoji studánku, svoji říčku, potok a nakonec řeku. Bez řeky je déšť jen krátkodobý závan svobody a kreativity, stejně jako řeka bez deště je pouhým vyschlým korytem, pouhou vzpomínkou na zašlé časy. A tak je to i s námi lidmi, s našimi životy, našimi klikatými cestami, které všechny končí v zapomění moří a oceánů, kde se rodí nový život, který bude deštěm a nakonec řekou. Ačkoliv můžeme pochybovat nad relativní a krátkodobou svobodou a neuspořádaností života deště, každá řeka, kterou koryto donese až k samotnému ústí, opět zatouží po horských bystřinách, krkolomných vodopádech, dravé a nemilosrdné divočině velehor plné zuřících dešťů.

Květ jakési sasanky
A to malé cosi, co běžné oko zcela přehlédne je tak překrásně složité, tak překrásně živé. To hloupoučké kvítko je složitější organismus než ten nejvýkonější lidský počítač a přesto je zdánlivě tak zbytečné.

Vše se budí k životu na jaře. Sněhy a ledy tají a bystřiny hučí. Vraťme se však opět do každodenní reality a  tedy shlédněme z těch oblak  našich myšlenek a podívejme se pod nohy. Ejhle kvítko. První divoké kvítko letošního roku, které jsem spatřil. Jistě, nějaká ta trvalka se občas najde i za plotem leckteré zahrádky, ale takhle v panelové divočině?  Najednou to není park plný neshrabaného tlejícího listí s počmáranou popelnicí, kde na lavičce občas přespí kdejaký bezdomovec, ale botanická zahrada. A přitom ten kvítek má v průměru pouhý jeden centimetr. Za pár týdnů tato hvězda příjde o svou slávu a bude zadušena tisíci jinými výhonky. Snad ji i nějaký chodec zašlápne jako nepotřebný plevel, ale dnes 23. února je to chráněná orchidej.

Západ Slunce
A pak se vše setmí a svět ulehne k spánku...

A pak se vše setmí a svět ulehne k spánku. Řeka se však nezastaví a zdánlivě tichou nocí nese Váš život dál vstříc svému osudu. Dobrou noc :).