Kdo vám nosí dárky? Starý dobrý středoevropský Ježíšek nebo Santa, ergo Mikuláš? Nebo snad východní děda Mráz? Anebo prostě tatínek a mamínka, partner nebo někdo úplně jiný? Hlasujte.

Jiří  František Potužník, tiskový mluvčí vlády pro české předsednictví EU, včera pro zpravodajskou stanici Z1 řekl, že izraelské bombardování Gazy a noční invaze je pouze způsob obrany proti permanentnímu ostřelování jihoizraelských měst podomácku sestrojenými raketami Kasám. A strhla se lavina, která se neustále zvětšuje a zrychluje. Dodnes.

Česká republika se úderem půlnoci chopila otěží EU a v příštích šesti měsících se Praha po několika stech letech opět stane tak trochu hlavním městem „Svaté říše římské“. Je to úžasné a já jsem hrdý, ačkoliv je dle mnohých Předsednictví jen jakási taškařice, divadlo pro voliče v té či oné zemi. Tak ať! Když poslouchám diskuze politiků o EU, zpravidla mám problém se s některým z nich plně identifikovat. V prostinkém a neskutečně a snad i sprostě jednoduchém dělení společnosti na levici a pravici zastávám poněkud svérázný (pravděpodobně trochu havlovský) názor.

Byla tu stávka. Prý největší od počátku devadesátých let. Lidé blokovali s balíky slámy silnice a já jsem jen rád, že jsem tehdá necestoval do Prahy, zlostí by mi asi povolil ústřední svěrač. Tedy ne že bych měl něco proti stávce jakožto zcela zažitému prostředku, který je součástí každé demokracie, nerad jsem však ve středu takové stávky.

Jak dnes napsal zpravodajský server iDnes, příští týden začne v Kanadě lovná sezóna a v luxusních asijských a evropských obchodech skončí kožešina z 275 tisíc tuleňů – a pak že je plánované hospodářství doménou pouze socialistických režimů. Ačkoliv, dle odborníků, prý tuleni při těchto organizovaných „superlovech“ umírají humánní smrtí, závěry mnohých organizací, které svá zjištění dokládají filmovým materiálem, mluví poněkud odlišným jazykem – namísto pušek se volí dřevěná hůl a rána do zátylku – kožešina se přeci nesmí potřísnit krví. Tento osud potká již za necelý týden také tisíce tuleních mláďat ve věku maximálně několika týdnů, jejichž sněhobílá kožešina má cenu zlata.

Vždy jsem toužil poznat, co je za branami nám známého vesmíru, nikdy jsem však neměl tolik trpělivosti, abych se dokázal vypořádat se středoškolskou fyzikou. Snad i díky tomu si mohu dodnes dovolit ten luxus dětského snění a dohadování, zatímco fyzikové, vědci, jsou tíženi balvanem principu verifikovatelnosti – co není poznatelné, co nelze popsat a vyzkoušet, to pro ně jednoduše neexistuje. Přichází tak dobrovolně o podstatnou část metafyziky, tajemného světa nepodložených hypotéz a myšlenkových pochodů, při kterých mrazí v zádech i skutečným rozumbradům, jež jsou přesvědčeni o své světopravdě.