Víte, je fajn, když recyklujete odpadky. Problém ovšem nastane, vznikne-li recyklací opět nějaký ten šmejd. Po třech týdnech subjektivně shledávám, že specialistou na recyklaci šmejdů je televize Nova. Na konci týdne nám nejprve Železného pohrobci nabídnou jakýsi X Factor, který ale vůbec není X, jelikož celou hodinku člověk pouze žasne nad skřehotajícími dívkami, jež jsou zmalované jak vajíčko, které o Velikonocích počmáral chovanec psychiatrické léčebny.

Naše společnost je zvláštní. Čechům je na jednu stranu přisuzována po Bělorusku snad největší míra ateismu, zároveň jsou však bulvární magazíny plné reklam na nejrůznější vykladače karet a horoskopy nebo biorytmy jsou dnes považovány za téměř samozřejmost. Stejně tak je tomu u nejrůznějších proutkařů, kteří Vám v bytě přesně zaměří tajemnou geopatogenní zónu, nebo najdou nejvhodnější místo pro Vaši studnu. Ačkoliv se sám za ateistu nepovažuji, výše zmíněné zažité živnosti považuji za dobrý obchod, nikoliv však obchod založený na racionální fyzice.

Když jsem byl dítě, dny byly dlouhé a noci milosrdně krátké. Jak jsem stárnul, stárnul i čas kolem mě. Noci již nebyly tak krátké jako dřív, naopak dny se staly jepičími a čas nedostatkovým zbožím. Jsem svobodný. Tedy ještě necelé dva týdny. Pak svobodu odhodím v dáli a vnořím se do soukolí sociálního systému u nás. Tedy ne že bych měl v úmyslu za dva týdny počat žádat podporu v nezaměstnanosti – naopak se stanu donátorem sociálního systému, neboť si na čelo budu moci nalepit štítek „zcela legálně zaměstnán“. Žádná berní černota, žádná... Poctivý plátce daní.

Lidstvo co staré je, touží nalézt tajemný biblický Eden - mytologickou rajskou zahradu oplývající medem a strdím. Romantičtí pisatelé předpokládali její existenci kdesi uprostřed Sahary v zapomenuté oáze nedotknuté civilizací. Erich von Däniken ji snad lokalizoval kdesi na blízkém východě, když po svých toulkách světem zakopl na břehu Eufratu o zkamenělinu přesličky. Dle mnohých dalších prý nalézá se kdesi v Atlantiku jakožto zapomenutý svět Atlantidy. Jak svět spěl dál a dál a míst "kde jsou lvi" ubývalo a ubývalo, tu bylo prospektorům čím dál tím jasnější, že tajemný Eden není ani na jednom z těchto bájemi opředených míst...

Kde kdo obdivuje velké věci. Kdekdo chce mít velké auto, velký dům, velkou botu, velké bankovní konto a velké ego. Při oné honbě za velikostí člověk zapomíná, že malé věci jsou občas hezké už jen pro tu svou roztomilou drobnost. A tak jsem dneska s chutí sledoval rej vláčků sunoucích se šnekoidním tempem po stránkách Babitronu a jásal nad tou naši malou zemičkou, její titěrností, trpaslíkostí a kašpárkostí.

Na škole jsme se učívali o praotci Čechovi, o našem slovanském původu a slovanské větvi západoindoevropských jazyků. Moderní věda zvaná genetika nám dává jasně najevo, že jazyk ani kulturně-historické kořeny nám nedokáží přesně říci, kým vlastně jsme a kým byli naši předci. Žil byl za devatero horami a devatero řekami jeden muž. Nebyl to ovšem ledajaký muž. Byl to praotec "Slovan", jehož genetická mutace R1a1 koluje v krvi stovkám milionů současníků. Potuloval se po nekonečných ukrajinských pláních a s oštěpem připraveným k úderu napjatě očekával příchod kořisti. Byl to lovec. Silný lovec a byl první svého druhu. Stalo se tak před 10-15 000 lety!